Doupě stínů

Temný román ze současností, ze zimního a vánočního období. Malý úryvek z mé připravované první knihy. V příběhu o mladé dívce nechybí láska, tajemno s hororovými prvky a kriminální zápletka. Najdou se zde i milovníci psů, jsem jednou z nich, takže tam nesmí chybět :) 

Přeji příjemné čtení a budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu například na mých Facebookových stránkách Viktorie R woodartist


Můžete si knihu zakoupit v praktické elektronické verzi, ve formátu PDF. 

Klikněte na odkaz e-book níže


UKÁZKY KAPITOL

Ukázka č.1

Už byl večer, když jsem se vrátila z osamělé procházky. Bert mě doma nadšeně vítal, o to víc jsem musela myslet na fenku. Usnula jsem u filmu, později, když mě probudila reklama, jsem televizi vypnula. 

Zdály se mi zvláštní živé sny, vesměs to byl souhrn událostí dnešního dne. Hlavní hrdinkou v nich byla pískově zbarvená fenka pitbula, která se toulá ulicemi a pak se celá špinavá, zraněná a vyhladovělá, vrátí domů, ale tam ji ve dveřích někdo s holí odežene pryč. Ten člověk se mi nevybavil, ale měla jsem tušení, že to byla Kráčmerová. 

 "Řeknu Lukášovi, jak se k ní chováte!" žalovala jsem, a i ve snu mně to pobavilo. Zrovna jsem stála na chodbě s Lukášovým dvojníkem a říkala mu co se děje, když se nad námi, navzdory uzavřenému prostoru, stáhla temná mračna. Obraz mi zmizel v husté šedé mlze. 

  "Děkuji, že jsi tady." 

 Co? "

Děkuji, že jsi se mnou," ozval se tenký hlásek. Docela tichý, vzdálený. Objevil se odnikud, nepatřil do mého snu. 

  "Děkuji." 

 Vytřeštila jsem oči. Tohle není sen! Někdo mi to zašeptal do ucha. Byla to žena. Ležela jsem na boku, přemítala si vše v hlavě a civěla do zdi, když jsem za svými zády ucítila, jak odchází. Závan vzduchu mi pohladil vlasy. 

Přesto, že mi srdce bušilo ostošest a strach mě ochromil, poslechla jsem vtíravé nutkání otočit se. Pomalu jsem se obrátila na posteli, abych očima přejela pokoj. V tom jsem ji uviděla. Prudce mně zamrazilo po celém těle a já se nemohla hnout, ani vydat hlásku. 

Stála tam v rohu, žena v noční košili, dlouhé až na zem. Nepřirozeně svítila ve tmě, prozářená aurou posmrtné existence. A díky tomu, jsem viděla na její košili krev. Držela mě na dálku jako v kleštích, byla to nějaká nadpozemská moc, která mě paralyzovala, byla jsem zcela bez vlastní vůle a musela jsem se dívat. 

Tmavé vlasy měla rozcuchané, oči vytřeštěné, divoké, v ruce držela nůž. A pak zmizela. Už se mi ulevilo a popadla jsem opět dech, když se náhle zase objevila. 

Bylo to o kus dál, u stropního trámu, v rohu pokoje. Tentokrát visela ve vzduchu, hlava zkroucená do nepřirozeného úhlu. Kolem krku měla zauzlované lano, vlastně na něm visela, ale to mi došlo až později. Lano bylo přivázané k trámu a na jeho konci se houpalo její tělo. Tělo oběšence. V tu chvíli mě paralyzující okovy pustily a já s plna hrdla vykřikla. 



Ukázka č. 2

"Marku, tam někdo je," zašeptala jsem, přesto se můj hlas nesl chodbou do všech koutů. 

"Myslím, že už ne." Marek na mě vrhl letmý pohled a následně mi přikázal, abych počkala na chodbě, mimo dosah schodiště. 

Sám pak tiše vykročil, protáhl se škvírou do bytu, aniž by dveře víc pootevřel, a upozornil tak na sebe jakýmkoliv zvukem. Sledovala jsem ho neklidně zpovzdálí a chtělo se mi začít křičet. Když se mi ztratil z dohledu, zaplavil mě nepříjemný pocit strachu z nejistoty, co se uvnitř odehrává. Nedokázala jsem takhle, sama na chodbě, vydržet a nic nedělat. Po malém zaváhání, jsem se protáhla za ním dovnitř. 

Marek stál v předsíni a zpoza rohu opatrně nahlížel do nejbližšího pokoje. Káravě se po mně ohlédl, ale už mu nezbylo než mě nechat, abych se mu schovala za zády. Schoulila jsem se a vystrašeně přes jeho rameno zírala do místnosti na tu spoušť. Byt byl vzhůru nohama. Marek přeběhl několika dlouhými kroky do kuchyně a hbitě z kuchyňské linky uzmul do ruky velký nůž. Když jsem to viděla, udělalo se mi zle. Nevolnost mnou projela jako divoká vlna, až se mi zamotala hlava. Tahle situace mi až děsivě připomněla scénu ze snu. 

Tentokrát k žádnému násilí nedošlo, zbraně na obranu nebylo třeba. Když Marek spěšně proběhl a zkontroloval všechny místnosti a zákoutí, konstatoval s konečnou platností, že byt je prázdný. A to doslova. 

"To není možný," vykřikla jsem žalostně. Opakovaně jsem proběhla každý kout v rozházeném bytě. 

Po nezvaných hostech tady zbyl jen příšerný binec. Poházeli a rozbili všechno, co se dalo. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že veškerou elektroniku ukradli. Chyběly nám notebooky, televize a rádio. Jiné cennosti zde naštěstí nebyly. 

Už jsem si zoufala, když jsem uslyšela rachot. Něco jako tichounké škrábání. S nastraženým uchem jsem pátrala po zdroji zvuku, srdce mi přitom bušilo jako o závod. Zvuky mě zavedly ke koši na prádlo v koupelně. Zvedla jsem víko a našla tam Berta, zachumlaného v kusech oblečení. Radostně jsem ho popadla do náruče a začala se s ním na místě točit. 

Marek mě ve dveřích sledoval a na tváři se mu mihl úsměv. "Jsem rád, že je v pořádku," hlesl a oba nás něžně pohladil, mě po tváři a psa po hřbetě. Pak mi zmizel z dohledu. 

Našla jsem ho sedět na pohovce, s hlavou v dlaních. "Jsem si jistá, že utekla z bytu, když nechali otevřeno. Už to jednou udělala. Pojďme se po ní venku podívat," povzbuzovala jsem ho, v naivní víře. 

Marek svěsil ruce a zpříma se na mě podíval, jeho obličej mi prozradil, že je se silami v koncích. "Neutekla," řekl zničeně, v očích měl zlé tušení. 

Přistoupila jsem k němu a konejšivě se dotkla jeho ramene. Cítila jsem, jak má napětím ztuhlé svaly, tak moc se snažil ovládnout vztek, který v něm právě klíčil. Radši jsem ho nechala být. 

Najednou odhodlaně vyskočil. "Odvezu tě hned domů, běž se sbalit." 

Vytřeštila jsem oči. Následně jsem začala vzdorovat. "Ale vždyť je po jedenácté. Než tam dojedeme, budou dvě. Necháme to na zítra, jak bylo v plánu. Dnes budeš ještě potřebovat moji pomoc, když budeme hledat Whisky." 

Marek se už ale pevně rozhodl a mé nářky ignoroval. Když jsem nechtěla jít dobrovolně, začal sbírat do náruče mé oblečení, poházené všude po zemi. 

Celá zoufalá jsem chodila za ním a naléhala. "Marku, nech toho, prosím. Pojďme radši hledat Whisky, někde se toulá, venku je strašná zima..." Náhle se zarazil, už měl toho dost. 

Vrhl na mě zlostný pohled, až jsem zaskočením celá ztuhla. "Vážně věříš tomu, že utekla?" procedil skrz zuby. "Já nevím. Doufám, že ano," pípla jsem nejistě. "Já vím jistě, že ne!" odhodil posbírané věci na zem a kopnul do židle, až se překotila o rozsypaný koš na odpadky. 

Viděla jsem, jak v něm bublá vztek, způsobený bezmocí a strachem. Zaplavilo ho to, už se nedokázal bránit ani ovládat. Chytila jsem ho za paži a pomalu se k němu přitiskla, objala jsem ho. Snažila jsem se udělat cokoliv proto, aby všechny negativní emoce nechal odejít. Musí vědět, že na to není sám. Nechal mě, abych ho pevně sevřela. Cítila jsem, jak jeho napjaté svaly povolují, zase začal pravidelně dýchat, a nakonec se skutečně uklidnil. Uvědomila jsem si, že Marek nikdy nedává průchod emocím. Přestože byl na pokraji sil, navenek neprojevil slabost déle, než bylo nutné. Dusil to v sobě, což zákonitě muselo vyústit jednoho dne, až mu všechno přeroste přes hlavu, ve výbuch. 

"Vzali mi ji," řekl tiše, když mi obličej zabořil do vlasů. 

Pustila jsem ho z objetí, o krok odstoupila a upřeně se na něj zadívala. To nemůže být pravda... Tvář měl vážnou a bledou. Věřil tomu, co řekl. "Znala je. Nepřišlo jí divné, že najednou vlezli do bytu. Nebyli pro ni cizí a oni věděli, že se jí nemusí bát. Prostě si ji odvedli pryč." 

"Ale proč by to dělali?" zvolala jsem a hned si uvědomila, jak to znělo hloupě. Odpověď známe oba. 

"Protože mě chtějí zdeptat. Chtějí ve mně vyvolat strach, který mě donutí stáhnout se zpátky. Ale já musím věřit tomu, že nejsou tak krutí, aby jí ublížili. Musím tomu věřit, musím. Nic jiného mi nezbývá..." Promnul si tvář a ztěžka se nadechl. Vyčerpaně se posadil na židli, kterou předtím zvedl ze země. Obličej i celý postoj těla měl najednou zborcený, jako by zestárl o desítky let. "Tvého psa strčili do prádelníku a nedotkli se ho. Jsou zaměření na mě," pokračoval unaveným hlasem. "Příště to nebudeš ty... Chápeš to? Varovali mě. Tohle mi řekli a už je to tady. Můžu být rád, že to zatím dopadlo takhle. Každopádně o tobě ví. I když nemají zájem ti momentálně ubližovat, nebudu nic riskovat. Můžeš být na řadě. Vidíš, k čemu teď došlo, jen tak bez varování. Tak mi to, prosím, nekomplikuj a běž se sbalit. Už o tom dál nechci diskutovat." 

Stála jsem tam se slzami na krajíčku. Poslechla jsem. Otočila jsem se na patě a šla si pro cestovní tašku. "Nebudeš někoho volat, aby tu spoušť zdokumentoval? Je to přece vloupání a krádež," zeptala jsem se ho, když jsem těch svých pár kusů oblečení, které jsem měla u něj, naházela do tašky a následně hledala svou kosmetiku. 

"Budu to řešit, až se vrátím. Pak už nebudu mít co ztratit. Přísahám, že na tohle všichni do jednoho dojedou," odvětil mrazivě, až jsem měla pocit, že ho vůbec neznám. Jeho oči i celý obličej, byly náhle jiné, cizí. Odrážel se v něm hlad po pomstě. 

Neklidně jsem přeběhla do svého bytu a tam si sbalila to nejnutnější. Byt mám zaplacený do ledna, kdybych si něco zapomněla, ještě se pro to vrátím. Klepaly se mi ruce, nedokázala jsem racionálně zapojit mozek. Myšlenky mi pořád utíkaly k Whisky a všemu, co se událo. Markovo smýšlení oproti tomu bylo racionální za nás za oba. Prostě mě vyklidí z bitevního pole a hotovo. Odveze mě do bezpečí, hodně daleko, aby se mohl problémům postavit čelem, protože pak už "nebude mít co ztratit". 

Nebyla jsem na stěhování připravená, a tak jsem si sbalila do všemožných tašek a batohu jen to nejnutnější; teplé oblečení, kosmetiku, pár cetek a věci pro Berta. Neměla jsem toho moc, něco bylo rozbité, něco vyhodím a něco tu nechám a odvezu si příště. Aspoň budu mít záminku sem během prosince přijet. 

Už bylo téměř hotovo a chystali jsme se odnést věci do auta, když nás najednou vylekalo zabušení na dveře. Marek tam šel a hned zaskočeně ucouvl, když na něj vlítla rozzuřená Kráčmerová. Došlo mi, že jsme několikrát ignorovali její bouchání tyčí do stropu. "Zbláznili jste se nebo co? Je půlnoc," mávala mu před očima hodinkami na zápěstí. 

"Omlouváme se, za chvíli jedeme pryč. Ale počítejte s tím, že dnes tu bude ještě rušno," upozornil ji bez zájmu. Následně ji obešel se zavazadly a seběhl schodiště. 

"Co... Co se tu děje? Ty se teď stěhuješ?" sledovala ho očima a následně se obrátila na mě. Změřila si mě podezíravým pohledem a já si všimla, jak za krátkou dobu výrazně shodila na váze. Najednou vypadá ještě ztrhaněji. 

"Ano stěhuju... Neviděla jste tady během večera někoho? Musel tu být mezi sedmou a jedenáctou pořádný šrumec." 

"Ne, spala jsem," odsekla příkře a nezúčastněně zapíchla oči na druhou stranu. Aha, tak takhle to je. Naše pobíhání po bytě jí vadí, ale když tu ještě před chvílí banda chuligánů demolovala a převracela byt vzhůru nohama, tak spala jako nemluvně. Na druhou stranu se jí nedivím, že v zájmu vlastního bezpečí, od toho dává ruce pryč. Vždyť v téhle čtvrti musí žít. 

"Tak já si počkám na klíče," pronesla důležitě. Budu ji muset zklamat. O víkendu jsem se s ní domluvila na ukončení nájemní smlouvy do konce roku, ale o předčasném odchodu nebyla řeč. Rychle jsem se ohlédla a ujistila se, že byl Marek z doslechu. 

"Odevzdám vám je během svátků, ještě sem přijedu pro pár věcí." 

"Dobře. Ale stejně tu počkám a ohlídám vás, abyste mi těmi krámy neodřeli zeď." Sešla schody a tam si stoupla mezi dveře svého bytu a ostražitě sledovala každý náš pohyb. 

Šla jsem za Markem s igelitovou taškou věcí pro psa a samotným Bertem v ruce. Od chvíle, kdy jsem ho našla, se nepřestával klepat. Asi se k němu chovali hrubě, napadlo mě. Ale to hlavní je, že ho mám a je v pořádku. Venku jsem našla Marka u auta. Rozhlížel se po ulici, ale když mě zmerčil, šel mi naproti. "Už je to všechno?" 

"Jo. Ještě zamknu byt," řekla jsem a předala mu věci a psa, abych se mohla vrátit. 

Když jsem běžela zpátky, cestou jsem si všimla, že lampa před domem opět, po delší době, nesvítí. Kolem branky a na zahradě byla tma jako v ranci. Zastavila jsem se, vytáhla mobil a nastavila baterku. Posvítila jsem nahoru na lampu, abych si ji mohla prohlédnout. Sklo bylo rozbité, jak jsem si myslela. Pak jsem zamířila světlem na zem. Na zamrzlém sněhu se zaleskly střepy, museli ji rozbít nedávno. Přesněji řečeno, během dnešního večera, protože přes den nemrzlo, střepy by zapadly do sněhu. Z toho vyplývá, že si to naplánovali, nebyl to žádný unáhlený čin. 

"Co tam děláš?" volal na mě, z druhé strany silnice. 

"Pak ti to povím," odpověděla jsem a pokračovala do domu. 

Kráčmerová vyčkávala v přízemí, sledovala, jak vybíhám schody nahoru. Já si dala ale ještě načas, vešla jsem teď už do svého téměř bývalého bytu a rozloučila se s tímto místem pohledem. Nejspíš se tu ještě ukážu, ale možná taky ne. Možná dám klíče Markovi a už se sem nikdy nevrátím. Nábytek, který jsem si pořídila a pračku nechám jemu a zbytek věcí není důležitý. 

S pocitem jisté nervozity, se mi pohled automaticky zastavil na trámu v rohu pokoje. Právě na tomto místě se oběsila ta nešťastnice, Jana Prokopová. Měla jsem najednou zvláštní pocit. Z nepochopitelného důvodu mě zaplavil nesmírný smutek a bolest v srdci. Nebyly to mé emoce, to jsem vnímala do morku kostí, a o to víc to pro mě začínalo být děsivé. Navzdory teplé zimní bundě a svetru pod ní, mi chladem stouply chloupky na rukou a na šíji, mrzla jsem. Oči mi zvlhly. 

Najednou jsem to věděla, cítila jsem tu hloubku zklamání. Byla do mě vložena naděje a já ji teď, tímhle náhlým úprkem, krutě podupala. Vyslyšela jsem prosbu o pomoc, pochopila, o co jde, ale nechala to být. Nepomohla jsem. Zmatek mě ovládl, nevěděla jsem, co mám dělat. 

Jakoby, díky lítosti, kterou k ní pociťuji, mnou mohla opět manipulovat, najednou jsem ucítila, že nemůžu odejít. Nějaká mocná síla mě držela na místě a já jsem měla tak slabé nohy, že jsem je ani nedokázala odlepit od země. Projevila jsem slabost v zásadním okamžiku a její uvězněná duše toho hned hodlala využít. To se ale spletla, nenechám se tak snadno manipulovat! Prudce jsem sebou trhla. "Nech mě být!" vykřikla jsem a vyběhla z bytu. Rychle jsem bouchla dveřmi a zamkla je. Když jsem celá rozhozená seběhla schody, čekala na mě dole prohnaná dcera té záludné nešťastnice. Dívala se na mě očima, které bezesporu věděly víc, než dávají najevo. Napadlo mě, že to určitě slyšela.