1. kapitola Příjezd

29.10.2021

1

Za koly černého vozu se na polní cestě zvedal prach. Blížil se podvečer, ale úmorné teploty neustupovaly. Řidiči se klížily oči, přesto neúnavně mžoural po okolí a pohledem pročesával prostor před sebou v přesvědčení, že musí být už na místě. V hustém červencovém dusnu se dal vzduch krájet, stromy v dálce lenivě tančily a horizont se vlnil jako podrážděný had. Sebral tričko odložené na sedadle spolujezdce, které ze sebe před hodinou sroloval, a utřel si orosené čelo a ramena. Když ho měl ještě na sobě, bylo propocené ale stále bílé. Teď, kvůli otevřenému okýnku a prachu, který dovnitř nalítal a nalepil se Damiánovi na tělo jako přírodní bahenní maska, se jeho barva podobala týden nošeným ponožkám.

Damián měl dlouhého cestování plné zuby. Možná by to bylo snazší, kdyby včera tolik nepili, nakrčil nos.

Konečně! S úlevou vyfoukl vzduch, jako napružený býk z nozder páru, když příšernou prašnou polní cestu na okamžik objal z obou stran les a vůz se ocitl ve stínu. Tričko, které by se dalo ždímat, odhodil zpátky na místo spolujezdce. Najednou cosi uviděl v dáli. Otupěle zamžoural přes špinavé přední sklo a zároveň, při urputném soustředění se na výjev před sebou, vnímal čůrek potu, stékající z týlu mezi lopatky, jako čím dál větší a nesnesitelně rušivý, téměř mučící, element. Opřená záda se mu při tom nalepila na semišový povlak. Navztekaně sebou škubl. Měl na sobě sice teplákové kraťasy, ale nic to neměnilo na pocitu, jako by seděl nahým zadkem ve vroucím hrnci. Vejce natvrdo, pomyslel si a radši si poposedl.

Napruženě popadl tričko odhozené vedle sebe, hrdě neslo na hrudi nápis Calvin Klein, který teď splynul s pozadím, a hodil si ho za krk jako utěrku. Nedokázal rozpoznat co vidí a zdali je to vůbec v tomhle saharském vedru skutečné. Říká se tomu Fata morgana, ne? Nadzvedl sluneční brýle na nose a utřel si sešlým kusem látky tvář.

Před chvíli se v nejbližší dědině zamotal, snad by se i rád místního domorodce zeptal na cestu, ale to by na náměstí a ve třech ulicích okolo, které zahrnují celou dědinu, nesmělo být jako po vymření. Matně si pamatuje, že k domu vede příšerná polňačka, po jedné takové právě jede, ale to neznamená, že je to ta správná. Mimo hlavní sem jiné silnice nevedou. Uslyšel bučení krav, za kopcem je biofarma. Steaky na nohách, pomyslel si Damián a vybavila se mu vzpomínka, jak píchají s kámošem Tommym klacíky do koláče na pastvině a předhání se, kdo na koho to hodí první. Mohlo jim být deset. Vypadá to, že jede správně.

Jsou to celé věky, kdy se tu naposledy ukázal. Trochu ho mrzí, že nevyvinul více snahy se sem podívat, ale holt už se stalo. Vykoupení pocitu viny si teď bere vysokou daň!

Les po sto metrech ustoupil na troud vyschlé louce, její odstín dávno ztratil zelenou a luční květy byly zavřené. Se suchým zachrčením v hrdle si dlouze povzdechl a vlhké, zapáchající tričko, si posunul na hlavu. Doprčic, cesta do pekel! Žádná teatrální symbolika, ale fakt. Zaklel dlouhou řadou nadávek, z Prahy do Olomouce cestuje už půl dne. Jízda z Olomouce do cíle by mu zabrala pouhou půlhodinku, kdyby se nemotal na místě jako křeček v kole a neutápěl se v pocitu zoufalství a sebelítosti z tušení nevyhnutelné otřesné budoucnosti, která ho příštích několik týdnů čeká. Život by byl o poznání jednodušší, kdyby se mu nevybil telefon a mohl by si nastavit GPS.

Bezútěšnou realitu vlastního života si začínal uvědomovat až poslední dva dny. Nejvíce, když se loučil s přáteli v Praze. Páni, to byla jízda! Všichni se chovali, jako by odjížděl do amazonského pralesa jaguárovi do chřtánu, jako by navždy mizel z povrchu zemského, jako by odlétal vesmírnou lodí na Mars. O to to bylo těžší. Ani nepřipustili možnost, že existují dopravní prostředky, které je dokážou spojit za tři hodiny.

Snad nebude muset dědu proklínat. Ale když ho jeho dědeček, Pepa Šimůnek, požádal, jestli by se mu přes léto nepostaral o dům, nemohl ho odmítnout. Naštěstí už nechová žádný dobytek, jako dřív. Pohled na dvaaosmdesátiletého staříka, jak leží na nemocničním lůžku a prosebně na něj upírá své hnědé oči, prostě psychicky neunesl. Souhlasil, aniž by si promyslel následky, které to sebou nese. "Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout. Máš teď volno, jak jsem slyšel od Marcelky, školu jsi přerušil, tak tě to nebude omezovat. Evička by mi ráda pomohla, ale jak dobře víš, chodí do práce a nemá tolik času. Moc ti děkuji, Damíčku, jsou to jen dva měsíce, pak se vrátím z lázní a zvládnu to doma sám." Svíral Damiánovi ruce v obou dlaních a upíral na něj své laskavé, věkem vybledlé oči.

Damián přikyvoval a uvnitř to v něm vřelo. Evička bydlí a pracuje v Olomouci... Proč by jeho nevlastní sestra nemohla prostě těch dvacet kilometrů do Polan dojíždět? To nejde. Je přece jednodušší, aby se do Polan přestěhoval Damián z Prahy, vždyť nemá do čeho píchnout! A možná ji o to nechtěl žádat taky proto, že není jeho pokrevní vnučka.

Co naplat, je pravda, že Damián závazky nemá. Žádná škola, žádná práce, žádná oficiální přítelkyně. Damián je jeho jediný vnuk, musí na to přistoupit. Do konce srpna to nějak vydrží. A pak honem rychle zpátky do svého světa.

Konečně se musí k životním zkouškám postavit zodpovědně, a ne před nimi utíkat, jednou to přijít muselo, vždyť mu bylo letos sedmadvacet. Vydrží to dva měsíce v zalesněné díře? Máma mu nevěří, otčím mu nevěří, nevlastní sestra tomu dává týden... Jen děda mu s důvěrou podal své ruce. Možná na oko, ale vypadalo to věrohodně. Podráždění v něm stoupalo, jen pomýšlel na budoucnost. Našpulil spodní ret a soustředil se na jízdu.

Starosti hodí za hlavu, vždyť to nějak dopadne, jako vždycky.

Ze šmouhy na horizontu se ukázal být bílý dům. V horkém vzduchu tančil jako předevčírem v klubu ta tanečnice u tyče. Damián musel přimhouřit své vysušené oči, aby se ujistil, že se nejedná o chiméru z dehydratace, a přitom zapomněl sledovat cestu, což se tady, na divokém západě, neodpouští. Pustil na okamžik ruku z volantu, aby si sundal z očí sluneční brýle, a v ten moment prudký náraz otřásl celým vozem. Brýle odletěly vzduchem, společně s jeho tričkem, setrvačnost Damiána vyhodila nahoru a jeho hlava se střetla se stropem. Hlasitě zaúpěl bolestí ze zvuku, jaký vydal podvozek jeho starého audi A3, když najel do hlubokého výmolu. Auto se zhouplo a za doprovodu znepokojujícího zadunění se opět všemi koly posadilo na cestu. Od země stoupl oblak prachu.

S útrpnou grimasou zastavil a ve zpětném zrcátku zkoumal díru na cestě očekávaje, že vedle najde ležet výfuk nebo tak něco. Naštěstí tam neleželo nic z vnitřností jeho milovaného vozu. Oddechl si. A pak se s heknutím skrčil, aby natáhl ruku pod sedadlo pro své odhozené věci, což při jeho výšce sto osmdesát sedm centimetrů byl v tak omezeném prostoru cirkusový kousek. Tričko vem čert, ale bez brýlí v tomhle zákeřném počasí oslepne.

Kromě prachu nikde nic, a tak musel s lehce úzkostným pocitem kolem žaludku zalovit hlouběji pod sedadly. V tu ránu jako by narazil na truhlici pokladů. Vylovil krabičku od cigaret - prázdnou jak jinak, nakousnutou tyčinku Mars s nalepenými dlouhými vlasy, kelímek od Coca-Coly a zmačkaný box z KFC, obal od kondomu, použitý kondom - vše hned letělo okýnkem z auta - a konečně brýle. Spokojeně se napřímil a už by si je býval byl nasadil na oči, kdyby si na poslední chvíli nevšiml té barvy. Růžová? Vytřeštil oči na sluneční brýle s růžovými obroučky a roztomilými oušky. Roztomilými jak na kom, zaskřípal zuby a vyhodil je z okna na už obsáhlou hromádku v příkopu. Druhý pokus byl úspěšný, nejspíš proto, že na zemi už nebyly odpadky. Vyleštil brýle do kraťasů a hned si je nasadil na oči. Měl pocit, že pokud bude ještě chvíli otálet, ostré paprsky slunce mu přes oční důlky vypálí díry do mozku.

Nastartoval a vyjel, chiméra na kopci byla naštěstí skutečný dům. 

© 2018 Hana Novotná. Václavské náměstí 1, Praha, 110 00