1. kapitola

29.10.2021

1

Měla jsem za sebou nabytý víkend. V pátek za mnou přijela nejlepší kamarádka Hanka, z Rudnice sestřenice Janča a večer se k nám připojila Gábina. Není divu, že Marek před dámským kroužkem utekl ke kamarádovi na chatu.

Když se v neděli odpoledne vrátil a holky už odjely, usmyslel si, že uvaří guláš, a tak strávil podvečer u plotny. Pomohla jsem mu připravit suroviny a on se postaral o zbytek. O něco později jsem seděla za stolem a listovala časopisem, zatímco on dohlížel na svůj výtvor, poklidně bublající v hrnci. V pravidelných intervalech mi na stole vibroval telefon, přečetla jsem si zprávu a obratem odepsala. Registrovala jsem přitom Markův pohled, který se společně se zvyšujícím se počtem zpráv víc zachmuřoval.

"Kdo ti to pořád píše?" prohodil přes rameno a dal si záležet na lhostejném tónu.

"Jana," zvlnila jsem pobaveně rty.

"Jana?" Vytáhl obočí a otočil se. "Něco si tu zapomněla?"

"Ne. Představ si to, neuhodneš, co se ze mě snaží vytáhnout." Teď už mi naskočil na tváři šibalský úšklebek. "Vypadá to, že máma měla pravdu a Janča se nám zakoukala do Lukáše. Asi za mnou přijela jen kvůli němu, což mě docela mrzí."

"To snad ne!" zvolal, a obrátil se zády, aby zamíchal vařečkou v hrnci. "Vyřiď své střelené sestřenici, že to není vůbec dobrý nápad. A já bych to měl vědět nejlíp ze všech."

Stejný názor sdílí i moje máma. Během poslední rodinné sešlosti si Janina obdivu k Markovu o šest let mladšímu bratrovi všimla dokonce dřív než kdokoliv jiný. Přemluvila jsem ji, aby to s tetou zatím neřešila a místo toho jsem Janu vytáhla na víkend k nám a přizvala další dvě kamarádky. Doufala jsem, že když Jana Lukáše pozná i z druhé stránky, nejen na rodinných návštěvách v Rudnici, kde se převážně drží zamlkle stranou, její představami vystavěné vzdušné zámky se rozplynou jako ranní mlha, Lukáš bude z piedestalu sesazen a ona sletí z nebeských výšin rovnou na zadek. Byl to omyl. A teď mám pocit, že jsem vše akorát zamotala.

"Myslím, že to nebude nutné," zamumlala jsem, zahleděná do mobilu. "Všimla si, že to mezi Lukášem a Hanou zajiskřilo, došlo jí, že nemá šanci. Mimochodem, to by nepřehlédl ani slepý! Je mi Jany trochu líto, když dnes odjížděla, byla smutná. Teď mi píše a chce vědět, jestli to mezi těmi dvěma bude pokračovat."

Marek to nezvládl přejít v klidu. "Panebože, co ta holka chce? Čeká na lásku na celý život, doteď si žádného kluka k sobě nepustí, a nakonec se zakouká zrovna do mého bratra, který má rejstřík dlouhý jako záchodový papír? To je na hlavu!" Máchal vařečkou.

Pobaveně jsem pronesla: "Je to tak. Asi ji podvědomě přitahují zlobiví kluci. Jako ve filmu."

Už mírněji po mě loupl očima. "Lukáš potřebuje dohled sám nad sebou a nic na tom nemění fakt, že mu je pětadvacet. Taky proto bydlí s námi. Sice se to teď snaží napravit, ale od své plnoletosti většinu života seděl, to by si tvá naivní sestřenka měla uvědomit."

"Ty víš, jak jsem to myslela," opáčila jsem. "Lukáš je pro naši rodinu gauner už z principu, a to všechno tetování co má na rukách, mu na vylepšení dojmu nepřidá. Kromě tety a mého táty mu zbytek rodiny nedal ani šanci, aby ho lépe poznali. Jestli se snaží polepšit nebo ne, je každýmu jedno."

Marek pokrčil rameny. "Myslím, že jim rozumím. Tadeáš ho taky zavrhl, aniž by ho osobně viděl. Projel si ho v databázi, a to mu stačilo."

Přistoupil od kuchyňské linky za mnou ke stolu a o poznání veseleji prohlásil: "Ale musím uznat, že si k němu Hanu umím představit. Pomohla by mu odrazit se od dna a poznat taky trochu té krásy života."

"Otázka je, jestli to chce. Ty ji neznáš tak dobře jako já." Zvedla jsem oči, protože se vrátil k plotně a sahal po solničce.

Má nejlepší kamarádka je sama o sobě dost komplikovaná osobnost, nejsem si jistá, jestli by jí prospělo zaplést se s další podobně komplikovanou duší.

"Od doby, kdy se rozešla s Mirkem, se vztahům vyhýbá a o milence si utírá boty," pokračovala jsem, nespouštěje z něj oči. "Sice mezi nimi jiskra přeskočila, ale kontakt mu na sebe nedala. A to se mi včera svěřila, že se jí Lukáš líbí - to je sakra lichotka! Myslím si, že se jen bojí. Nechce se zamilovat a pak se spálit jako s Mirkem. Byla do něj blázen, pamatuješ? Jenomže to byl takový ten typický destruktivní vztah. Zničilo ji to, ty neustálé rozchody a udobřování, a Mirek pak utekl pracovat do zahraničí. Hana na lásku nevěří a myslím, že Lukáš není z těch, co by jí pomohl se z toho vyléčit."

Marek na mě vrhl krátký pohled. "Ty tak ráda probíráš ostatní, že... A co my? Doufám, že si podobné víkendové dýchánky s holkami, neplánuješ dělat často. Příště se o mého bratra snad poperou." Začal solit guláš.

"Což o to, Lukáš vypadá dobře... A nosí v sobě takovou temnou auru, to se holkám líbí."

Stále se na mě díval a mračil se. V tu chvíli ze solničky upadlo víko a sůl se vysypala do hrnce. "Do pr..." zavyl, rychle popadl lžíci a snažil se ji vylovit, dokud se na povrchu nerozpustila. Vrhla jsem se k plotně.

"Proč solíš tímhle, je rozbitá. Říkala jsem ti to stokrát." Odstrčila jsem ho bokem, do hrnce jsem přidala trochu vody a přihodila brambor. Když byl karambol zažehnán, obrátila jsem se k němu:

"Celou akci jsem zorganizovala kvůli Janě, ale zdá se, že se Lukáše tak snadno nepustí. Zadělává na průšvih nejen sobě, ale i mě. Možná bys příště nemusel před mými kamarádkami prchat za Petrem na chatu a místo toho tady na nás trochu dohlídl. Hana by se před tebou krotila a připitá by neházela po Lukášovi očima. A on by si nedovolil zásobovat ji dalšími drinky a dělat dvojsmyslné narážky."

Nespokojeně se na oko zachmuřil. "Neměla si je tam vůbec tahat. Koho by napadlo, že je vezmeš na diskotéku, kde pracuje. Vůbec se mi nelíbí ty jeho víkendové noční přivýdělky a ty ho jdeš ještě podpořit svou návštěvou a vezmeš s sebou kamarádky, které se chovají jako utržené z řetězu."

Nachystala jsem na stůl pití a šla nakrájet chleba, Marek se opět pustil do dochucování. Když jsme stáli vedle sebe, najednou se na mě zezadu přitlačil a přitiskl se na mě, takže jsem se ocitla sevřená mezi kuchyňskou linkou a jeho tělem. Překvapeně jsem se k němu otočila, když povolil, a věnovala mu uličnický úsměv. "Koupil jsem lístky do kina," zapředl, zabodávaje do mě své podmanivé oči. "Můžeš zítra večer?"

"Kouknu se do diáře... Ach, samozřejmě!" Poťouchle jsem se na něj zadívala, když měl tvář v těsné blízkosti. "Čím jsem si to zasloužila? Už je to uherský rok, kdy jsi mě naposled vytáhl ven."

"Celý víkend jsme se neviděli." Zabořil svou tvář do mých vlasů a dlouze nasál vzduch. Pak řekl: "A vzal jsem si k srdci tvoji nedávnou výčitku. Máš pravdu, musím zvolnit. Udělám si na nás víc času."

O dva dny později se nám obrátil celý svět. Kde jsou ty časy, kdy jsme řešili lístky do kina? Naši poklidnou domácnost rozhodil Lukáš a jeho nečestné aktivity. Doteď jsme oba doufali, že se jich vzdal, o to horší byla srážka s realitou.

Když jsem přišla z práce domů, Marek byl v obýváku. Věděla jsem, že je našel už ráno. Seděl tam klidně v křesle a mlčel. Ani nezvedl oči. Věděla jsem, že to horší, než kdyby křičel. I já mlčela, když jsem vstoupila mezi dveře a pátravě se na něj dívala.

"Copak? Čekala jsi, že budu vyvádět?" Ozval se po dlouhém mlčení z křesla v rohu bezvýrazný hlas.

"Možná by to bylo lepší. Takhle nevím, co si myslíš," odpověděla jsem, dívaje se do jeho kamenné tváře. Nebyl naštvaný, spíš vyčerpaný. Sledoval mě nehnutě studenýma očima, svaly v obličeji napjaté. Přestože navenek působil klidně, uvnitř to vřelo. Byla jsem nesvá, chtěla bych mu vše vysvětlit, ale něco mi bránilo to na něj hned všechno vychrlit. Vstal, obešel mně, když vycházel z pokoje, a chodbou zabočil do kuchyně. Po chvilkovém zaváhání jsem šla za ním, Whisky mi byla v patách.

Držel v ruce pivo, které právě vytáhl z lednice a zrovna se natahoval pro otvírák do šuplíku, když jsem mu vstoupila do cesty a hodila mu před obličej na kuchyňskou linku dvě modré tabletky v malém sáčku. Měly na sobě vyražený symbol, nějaký znak. "Promluvíme si?" Nespouštěla jsem z něj oči.

"Není o čem," zahučel, aniž by se na mě podíval. Dnes ani jednou. Sáček s drogami ignoroval, otevřel šuplík a vzal si otvírák.

"Tak proto jsi mi celý den nezvedal telefon? Odmítáš se se mnou o tom bavit?"

"Došlo mi to. S Lukášem hrajete vlastní hru." Dodal sice bezbarvě, ale znám ho moc dobře na to, abych vycítila v těch pár slovech zahořklost. Otevřel si pivo, hodil otvírák zpátky a zmizel v předsíni.

"Tak počkej přece! Vysvětlím ti to, vyslechni mě..." zvolala jsem za ním. Když jsem ho na chodbě dohnala, už se obouval. Narovnal se a konečně se na mě podíval. Přejel mě pohledem.

"No páni! Dokonce už i mluvíš jako on! Něco mi snad uniklo?" Změřil si mě přísně.

Unaveně jsem povzdechla, ramena mi klesla. "Nech toho. Jen žádám, abys mě vyslechl, nic víc."

Najednou přimhouřil oči a nespouštěl je z mých. "Ty s ním souhlasíš, je to tak?"

"Jak to myslíš?"

"Lukáš mi dnes vyčetl, že se už chovám jako náš otec. Je ze mě despota, který musí mít všechny pod kontrolou, ale sám si dělá, co chce. Chovám se doma jak policajt, vyvolávám konflikty a ty se mi bojíš něco říct, abychom se nezačali hádat." Zaváhal a pak ztišil zamyšleně hlas: "To je už podruhé, co mě k němu přirovnal. Taky si to myslíš? Schovala jsi je, protože ses mi to bála říct? To proto jsi na jeho straně?"

Upřeně mě sledoval a v jeho modrých očích bylo zmatení a zároveň špetka naděje.

"Ne," vydechla jsem. "Samozřejmě že ne."

"Řekni mi pravdu, prosím tě."

"Není to tak."

Zoufale se na mě zadíval: "Moc dobře nevím, jak to u nás doma poslední roky chodilo, ale Lukáš ho nenáviděl a máma se otce bála..."

"Ne, Marku, opravdu to tak není," umlčela jsem ho rázně. "Neschovala jsem je proto, že bych se ti to bála říct. Měla jsem k tomu jiný důvod."

Viditelně se mu ulevilo.

Zamyslela jsem se. Nechtěla jsem ho ranit, ale v našem vztahu se už dávno něco pokazilo. Váhavě jsem promluvila: "Možná jen... Je pravda, že ses poslední dva roky opravdu změnil. Ale v jiném smyslu. Já chápu, že tě stresuje práce, ale velmi často mám pocit, že jsi doma duchem nepřítomný. Myslím, že tě to moc pohlcuje. Mrzí mě, že si už na nás neuděláš čas, dřív jsme toho tolik plánovali. Podnikali jsme různé akce skoro každý víkend. Teď si se mnou už nejdeš ani zaběhat, nebo na procházku s Whisky. Potřebuju cítit, že jsi tu taky pro mě, že jsi na nás dva úplně nezapomněl."

"Ale vždyť jsem tě včera vzal do kina," tiše namítl. "Já vím, jak to myslíš. Snažím se s tím něco dělat, věř mi, ale prostě není čas..."

"Stačí mi jen vědět, že mě nebereš jako samozřejmost."

"Tak to cítíš?" ustrnul.

"Ne... Ano. Říkám ti to už nějakou dobu, ale neposloucháš mě. Nejsi tu se mnou. Teda fyzicky ano, ale duchem lítáš jinde."

Odmlčel se a pak se vzpamatoval. Potřásl hlavou a zamračil se: "To tě neopravňuje udělat to, co jsi provedla." Natáhl ruku po klice.

"Kdy jsi stihl mluvit s Lukášem?" uvědomila jsem si, co předtím řekl.

Marek se zarazil a otočil se. "Když jsem našel v ložnici to svinstvo, vletěl jsem za ním do pokoje a vyříkali jsme si to."

Sotva znatelně jsem přikývla. Lukáš má tento týden v práci odpolední směnu, Marek ho tudíž zastihl ráno doma.

"Kam jdeš?" zastavila jsem ho, když otvíral dveře.

"Jdu s Whisky na zahradu." Pak se ještě naposled otočil a dodal: "Vím, že ty prášky nejsou tvoje. O to tu nejde. Ale štve mě, že mého bratra přede mnou kryješ."