1.

23.06.2022

1

Seděl na své posteli a poněkud úzkostně sledoval, jak Nika balí věci do tašky. Většinu mu tu tam nechala, vzala si jen jeho osobní věci a věci na památku.

"Už je to všechno. Budeš v pořádku, Víťo?" zvedla oči od zavazadla a podívala se na něj. Nenáviděl ty starostlivé pohledy, které na něj všichni vrhají. Musí vypadat opravdu příšerně, jako hromádka ubohosti.

"Jo, neboj se."

"Dobře. Tak já jdu, kdyby cokoliv, zavolej mi."

"Jasně, díky."

Když za ní bouchly dveře, svalil se zády na postel a hleděl do stropu. Darkova sestra Nika si odnesla pár jeho osobních věcí a taky cokoliv, co mělo nějakou hodnotu. Ani ona nemá peníze. Škoda, že si neodnesla s sebou všechny vzpomínky, které na svého nejlepšího kamaráda Vítek má. Tolik by se mu ulevilo. Jak teď má s tou tíhou žít? Vždyť nemůže ani dýchat, jak moc to bolí.

Cítil, při takových myšlenkách, jak se to na něj zase hrne, nová vlna. Rychle se posadil a zhluboka dýchal. Je to obtížné, když má od dětství náběh na astma. Je teď poučený a tu věc na uvolnění dýchání má po ruce, Nika na to dbala, než odešla. Nikdy si nemyslel, že se to vrátí, tyhle respirační problémy, už roky se to neopakovalo.

Naposled se mu to stalo tehdy, když ho přemístili do jiného dětského domova a on si tam těžko zvykal. Pak se objevil Darek a stali se z nich pokrevní bratři. Doslova. Stvrdili si to rituálem, přesně o půlnoci, pod jednou peřinou, když si při světlu baterky propíchli špendlíky bříška ukazováčků a jakmile se objevila kapka krve, spojili je.

Předevčírem dostal po osmi letech další záchvat, když odcházel z Darkova pohřbu. Jeho sestra s přítelem zaplatili obřad, chtěla to tak, přestože nevyrůstali spolu, svého malého brášku milovala. I Vítek ho miloval jako ona, a proto se při odchodu domů zhroutil, nemohl popadnout dech a bylo to příšerné. Zároveň tak osvobozující, když si uvědomil, a po pár minutách už byl o tom přesvědčen, že odejde za ním.

Bohužel kolemjdoucí pečlivá žena zavolala rychlou a oni mu snadno pomohli. Přesto si v nemocnici poležel do druhého dne, Darkova sestra Nikola, Nika jí říkají, ho tam navštívila a pak ho doprovodila domů. Dělá si o něj starosti, je to ale zbytečné. Ona ví, jaké to je nemít nikoho, Vítek má ale pocit, že si na něm možná bude chtít hojit ztrátu svého mladšího bratra. Nesmysl. To ne, on není jako Darek. Vítek není tak uvědomělý, vždy rozumný a přesto veselý, usměvavý a pozitivní. On není tak silný ani tak inteligentní. Vítek to tu nezvládne. Obzvlášť ne teď, bez svého pokrevního brášky. Tak si říkali: Bráško.

Nezvládl už dále držet ten nový příval bolesti a rozplakal se. Bylo to, jako by se mu otvíraly všechny rány a místo slz se z nich řinula bolest jako černá táhlá láva. Srdce mu pukalo. Co si bez něj počne? Je ztracený. Proč mu to udělal? Už to nebyl pláč, ale žalostný řev, prosba do nebe, zoufalá žádost k Bohu, aby si ho vzal.

Opět ho začala přepadat úzkost a cítil, jak se mu úží průdušky. Mohl jen natáhnout ruku a vzít tu malou věc ze stolku a nadechnout se z ní.

Nemohl to udělat, neudělal to. Jeho mozek to nechtěl, jeho vědomí také ne. Nakonec mu ale plán překazilo vlastní tělo, když dušení jako na povel ustalo. Přestal brečet. Byl tak vyčerpaný. Nic není, jak by chtěl.

Lehl si do postele a schoval se pod peřinu.

© 2018 Hana Novotná. Václavské náměstí 1, Praha, 110 00