10. kapitola

20.12.2021

10

Když jsem paní Modré dávala ten neuvážený slib, ani ve snu by mě nenapadlo, jak to bude obtížné. Doma jsem Bertovi naplnila misky, hned se hltavě napil, ale o jídlo nejevil zájem. Vlastně ani nevím, jakou krmnou dávku bych mu měla dávat, a tak jsem mu nasypala vrchovatou porci granulí.

Protože působil značně neklidně, vzala jsem si ho večer k sobě do postele, přestože jsem se zapřísahala, že to nikdy neudělám. Bert moji oběť neocenil. Stěží tam vydržel minutu, pak vyskočil a posadil se ke dveřím. Celou noc prokňučel a běhal po pokoji v kruzích, jako blázen. Ráno, když jsem odcházela, začal srdceryvně výt a škrábat na dveře. Chvíli jsem uvažovala, že se dnes raději neomluvím, jenomže u vedoucí mám už poslední výstrahu. Díky tomu, jak mi Libor pravidelně po ránu típal budík, jsem už v minulosti několikrát zaspala a vedoucí mi dala jasně najevo, že ještě jednou budu pokoušet její trpělivost a mám utrum. Takže teď raději sekám latinu než přijít o zaměstnání.

Snažila jsem se pro něj mít pochopení - má přece za sebou traumatický zážitek, když téměř dva dny bezmocně sledoval, jak jeho panička leží na zemi v bolestech.

Ráno jsem vstávala o půl hodiny dřív, abych ho stihla vyvenčit, ale nepočítala jsem s tím, že se s ním budu muset cestou tam i nazpět přetahovat u dveří Bábina bytu.

Po příchodu z práce na mě doma čekala pěkná paseka. Loužička v posteli, převrácený a rozkousaný koš, kniha roztrhaná na cucky, dveře poškrábané jako od kocoura. Chytila jsem se rukama za hlavu a zoufale zaúpěla. V tom zazvonil zvonek z chodby, otevřela jsem a střetla se tváří v tvář s nepříčetným obličejem, lemovaným mastnými, prošedivělými vlasy.

"Paní Kráčmerová..." zakřenila jsem se rozpačitě.

"Co to má znamenat? Ten pes nadělá příšerný randál, celý den tu vyvádí. Takhle to nejde, slečno!"

"Já vím, já vím... omlouvám se, ale vždyť víte, v jaké jsem situaci. Musí si jen zvyknout, to je celé. Pořád býval s paničkou a teď je najednou sám, je to pro něj stresující."

"To pro nás pro všechny. Rychle s tím něco udělej, nebo ten pes pomaže pryč. Copak si ho nemůže vzít rodina Modré? Proč to mám snášet já, ve svém domě," propálila mě zažloutlýma očima a já opět ucítila z jejího svetru zápach kočičích granulí.

"Paní Modrá se s rodinou nestýkala," namítla jsem. Z nějakého důvodu se kdysi rozhádali, vím moc dobře, jak to Bábinu trápilo.

Kráčmerová se na okamžik odmlčela a pak mě probodla pohledem. "Udělej s tím zvířetem, co chceš, ale bude tu klid," zapřísahala mě. "A škodu zaplatíš."

"Jistě." Zavřela jsem dveře. "Ty mi dáváš, Berte," škaredě jsem se podívala na psa, ten ale na mě nevinně upíral dva černé korálky místo očí. "To mám od tebe za trest." Dala jsem se do úklidu.

Jedna otázka mi vrtala hlavou: proč je u mě tak neklidný? A to i přesto, že jsem s ním doma. Kdo ví, co tu vyvádí za bugr, když je sám. Při úklidu jsem si rovnala myšlenky a snažila se něco vymyslet. Pokud mi ho Kráčmerová zakáže, nezbude mi než ho předat dceři paní Modré, která ale o něj evidentně nestojí. A Bábinu tím zklamu. Já sama bych se o něj ráda postarala, aspoň mi bude dělat společnost, jenomže on je jiného názoru. Z nějakého důvodu se mu u mě nelíbí.

Když byl byt čistý a uklizený, rozhodla jsem se ho unavit intenzivní procházkou. Když bude vyčerpaný, nebude mít chuť vyvádět, doufala jsem. Vzala jsem si teplou vestu, do kapsy tenisák a vyrazili jsme na hřiště. Dnes nebylo tak sychravo, jenomže úklid mi zabral nějaký čas, a proto jsme na místo dorazili až něco po šesté hodině. Strávili jsme tam dvě hodiny a celou dobu jsem mu házela míček. Málem jsem si přivodila tenisový loket a Bert sotva pletl nohama, když jsme se vrátili domů.

Na chodbě, u dveří do bytu paní Modré, se opět zarazil a odmítal jít dál. "Berte, panička není doma," vysvětlila jsem mu trpělivě. Bert přešel ke dveřím a čenichal škvírou mezi prahem. Nasál vzduch a pak se pomalu na mně otočil a zamrkal černými kukadly. "Vidíš? Není doma. Ale brzo přijde, neboj se."

Odvrátil hlavu opět ke dveřím a s tichým pofňukáváním pohladil tlapkou dveře. Trhalo mi to srdce, ale neměla jsem vůli ho prostě popadnout a odnést nahoru. Se svěšenou hlavou přešel drobnými krůčky k botám vedle rohožky, očichal je, obešel ze všech stran a pak si na ně lehl. Stočil se do klubíčka a zavřel oči.

Sledovala jsem to s neuvěřením. Vážně si na ně lehl? A teď dokonce spí?

Jsou to obyčejné staré nazouvací škrpály, ve kterých Bábina chodila na zahradu. Většinou byly špinavé, a tak je nechávala za dveřmi. Teď jsem měla řešení našeho problému přímo před nosem. Popadla jsem psa tak prudce, až vyhekl úlekem a do druhé ruky vzala boty. Vyběhla jsem k sobě a boty položila vedle misky na žrádlo. Pustila jsem Berta na zem a tiše sledovala, co udělá. Podle očekávání se hned vrhnul k botám, zaujal stejnou pozici jako v přízemí a během minuty usnul. A to dokonce tak tvrdě, že se mu něco napínavého zdálo, protože kopal nohama. Měla jsem takovou radost, že jsem sledovala televizi téměř bez zvuku, abych ho nevyrušila z honu na zajíce - nebo co ve snu provozoval. Bert se z místa nehnul celou noc, a když jsem ráno po rychlém venčení odcházela, zase si klidně lehnul na boty.  

© 2018 Hana Novotná. Václavské náměstí 1, Praha, 110 00