2. kapitola Dům na louce

29.10.2021

Zaparkoval na malém vysušeném plácku u plotu, před malým domkem s bílou omítkou. Vypnul motor a s doprovodným vrznutím otevřel dveře černého auta, v tu ránu schytal facku horkého vzduchu, která ho přiměla kecnout zpátky na zadek. Naivně si myslel, že venku to bude stejné jako v autě bez klimatizace, zapomněl však na proudění vzduchu během jízdy, které ho chladilo. Vzpamatoval se a vysoukal z vozu. Protáhl si zdřevěnělé nohy a ztuhlá záda. Oběma rukama prohrábl husté, hnědé vlasy a do vzniklého hnízda posadil své značkové sluneční brýle.

Rozhlédl se do všech stran a aniž by si to uvědomoval, šklebil se. Co tu bude dělat dva měsíce? Náhle ho bolestivě bodlo u hrudi. Děda si myslí, že mu tu bude sekat trávu, připraví dřevo na zimu a bude větrat plesnivý barák, než se vrátí z lázní. Damián je zvyklý na... ne, potřebuje... jiný život. Zemře tu, jako vyhynulý druh. Za uplynulé týdny, kdy byl dopředu srozuměn s touto novinkou, mu hlavou běželo spoustu scénářů, ale reálnému hororu se žádný nevyrovnal. Zahrada je zarostlá a silně neudržovaná, děda péči o ni na stará kolena nezvládá. Kdo ví, jak to vypadá uvnitř, otřásl se.

Sbíral odvahu, vyšátral v kapse klíče a brankou vstoupil na dvůr. Zahradu s ovocným sadem vzadu neprocházel, popálily by ho kopřivy a podle předku si dokázal představit, jak to tam vypadá, krát deset. Šel rovnou k domu. Cestou očima zavadil o opuštěnou psí boudu a hlavou se mu mimovolně mihla vzpomínka na dlouhonohého psa s hrubou srstí. Trip. Pamatuje si ho jako kluk, který přecházel do puberty, je to dobrých patnáct let, ten pes už nežije. Ulevilo se mu, ještě tohle by mu scházelo, starat se o zvíře.

Otočil klíčem v zámku, bylo zamčeno na dva západy, pomalu otevřel a obezřetně vstoupil dál jedním krokem. Dveře vrzly, jako přirozený alarm, který přivolal na pomoc oblak těžkého vzduchu naplněného plísňovými spory, který má jistě za úkol zneškodnit vetřelce svým zápachem hned ve dveřích. Damiánovi se zatočila hlava a málem omdlel, ovšem ne z toho zápachu, ale z představy, v čem bude dva měsíce žít. Když šok odezněl, přišla druhá hustá vlna, protože mu něco proběhlo hlavou. Z obličeje mu zděšením zmizela všechna barva a srdce se zastavilo uprostřed úderu. Že by přece jen doma zapomněl... zavřeného psa?

Ne! Vzpamatoval se. To není možné, děda psa nemá a hotovo. Vydechl si a srdce se vrátilo do předchozího lenivého rytmu. Nechal dveře dokořán a pokračoval dál tmavou předsíní, zaházenou starými škrpály a sešlapanými holínkami.

Zahnul prvními dveřmi vpravo, kde je situovaná kuchyně a hned ve dveřích se zarazil - někdo tu pečlivě uklidil. Pokrčil rameny a šel dál, zastavil se u stolu s opotřebovaným kostkovaným ubrusem. Ležely na něm noviny. Damián je zvědavě vzal do ruky, musel je z ubrusu odtrhnout. Dvanáctý duben, zahleděl se na titulní stranu sportovní rubriky. To byl děda ve špitále tak dlouho? Damián se náhle cítil nesvůj. Vlastně ho přepadla panika. Co když je to s ním vážnější, než mu tvrdili... Co když na něj ušili boudu. Co když se už nevrátí! A děda Šíma ho uchlácholil na dva měsíce, aby si tady zatím zvykl a spoléhá se na to, že tu Damián zůstane navždy. Však se mu jednou do telefonu svěřil, že to po něm všechno zdědí. Taková noční můra!

Musí si nabít telefon a okamžitě zavolat Marcele, teda matce.

S knedlíkem v krku novinami mrštil do koše a obešel zbytek místností. Domeček je malý. Naproti kuchyni je skromně zařízený obývací pokoj a za ním sídlí ložnice. Damián všude otevřel okna, jelikož se začínal dusit. Pak se vrátil k vchodovým dveřím a s cvaknutím zapnul jistič elektřiny, který je umístěný venku. Rovnou si vytáhl z kufru auta cestovní tašku a hodil ji v obýváku na zem. Tak kde má tu podělanou nabíječku? Kdy vymyslí mobily na solární nabíjení! Konečně ji našel a dal nabíjet nejnovější iPhone.

A co bude teď? Praštil sebou na opotřebovanou květovanou pohovku, v jejích útrobách to pod jeho váhou nějak prasklo a divně zavrzalo. Pružina, která na tento náhlý nápor nebyla zvyklá, vylítla z matrace a odrazila se od jeho levé půlky. Damián hlasitě zaječel sprostou nadávku. Vyskočil na nohy a dal jí pěstí, pružina se zarazila zpět na své místo. Poté, už obezřetněji, se posunul na druhý čtvercový polštář starodávné pohovky a před usednutím místo prohmatal a zapéroval rukama. Opřel se a rozvalil nohy, ruce rozpažil, vypadal jako mrtvola. Neměl k ní daleko.

Kluby, kamarádi, bowling, kino, fitko, solárko, tenis, bazén, holky... v pořadí podle priorit.

Místo toho listí, tráva, hlína, kopřivy, bažiny, komáři, verbež všeho druhu...

Natáhl se do tašky pro laptop, když uprostřed pohybu ustrnul v smrtelné hrůze. Internet! Domem se rázem nesl hrdelní řev. Damián po letech zápasil se slzami na krajíčku. To bylo na něj příliš. Na spánku mu naskočila divoce tepající žíla. Zhluboka dýchej. Dýchej!

Zlomeně se zvedl po půlhodině štkaní z pohovky a vyměnil laptop za plechovku piva. Nastal čas na záložní plán. Přemístil se na dvůr. Vyhledal v kopřivách zahradní posezení, které tu je už celá desetiletí a děda ho vyrobil z kmenu stromu, a s úlevou se usadil. Dvě jednoduché lavičky a stůl, namořené tmavou barvou. Vytáhl z kapsy krabičku Marlborek a zapalovač. Bezděčně zatřásl prázdnou krabičkou, byla tam poslední a další si nekoupí. Odteď se budou utahovat opasky, s odjezdem z Prahy přišel i o příjem, otčím mu už nebude dotovat studium. Vytáhl finální cigaretu, labužnicky k ní přičichl, strčil ji do úst, zapálil a láskyplně potáhl. Za chvíli odhodil nedopalek a otevřel plechovku, napil se teplého piva a s ušklíbnutím si říhl a odložil ji. Všechno tu stojí za starou dědovu bačkoru. Rozvalil se deprimovaně na lavičku a usnul.

O dvě hodiny později ho probudilo jemné lechtání na obličeji. Rozlepil oči a ucítil pálení na hrudi. Zprvu ho oslepilo ostré světlo, když se ale vzpamatoval, uvědomil si, že ho probudily paprsky zapadajícího slunce. Vyškrábal se do sedu, záda měl ztuhlá a hrudník spálený, s lupnutím v kříži se protáhl a mocně zívl.

Zvedl oči a najednou znehybněl. Několikrát nevěřícně zamžoural, než to pochopil. Přímo proti němu, uprostřed louky, levitoval rozkrojený grapefruit. Ohromeně se postavil. Běžel rychle pro telefon a několikrát si tento neuvěřitelný výjev, se svou velkou maličkostí v popředí, zvěčnil. Tohle vstoupí do dějin, myslel si.

Neměl tušení, jak je naivní. Tento přírodní úkaz zde uvidí každý letní slunečný podvečer.

Damián byl nadšený z toho, co měl před očima. Louka na kopci hořela oranžovou a žlutočervenou září, a na růžovém nebi kraloval purpurový kotouč slunce, tak neuvěřitelně velký, až se zdálo, že se ho Damián může dotknout. Bůh Ra dával sbohem dnešnímu dni.

Damián si udělal několik selfíček, než zalezl do domu. Obratem nejlepší z nich hodil přes data na Instagram a napsal: žeru to tady, hashtag czech paradise.

Najednou ucítil lehký dotek na rameni. Ztuhl a srdce mu udělalo kotrmelec. Nedokázal svou fyzickou reakci ničím reálným podložit, chloupky na šíji se zježily a srdce v hrudi se mu rozbušilo, jako když jednou v životě doběhl maraton. Damiánovi se vehnaly do očí skutečné slzy. To, co na něj sáhlo, byly vzpomínky na dětství, které tu s dědou a kamarády prožil.