3. kapitola Ráno a nudista

18.12.2021

3.

Nespokojeně se zavrtěl a vykopl nohou, v polo spánkové křeči. Celou noc mu nohy trčely od lýtek dolů ven z postele. Půlku těla měl ztuhlou a necítil ji. Chvíli váhal, a nakonec se odhodlal převalit se na druhý bok. Tento dlouho zvažovaný úkon mu měl ulevit od ztuhlosti z nepohodlné polohy, ale opak byl pravdou a záhy toho litoval. Jakmile otočil kyčlí, nohy v křeči zůstaly viset pozadu, to mělo za následek, že ho ostře bodlo v kříži, luplo mu za krkem a zablokoval si krční páteř.

Vztyčil se na matraci do sedu a vyplivl peprnou nadávku - první slovo dnešního dne. Promasíroval si šíji, a přitom střelil pohledem po svých hodinkách, odložených na nočním stolku. Osm ráno! Zbláznil se? V tuhle hodinu se častěji vracel do postele, než že by z ní vstával.

Jeho pohled se přesunul od hodinek k otevřenému oknu. Byl z něj výhled na zeleň vzkvétajícího jabloňového sadu za domem a život místní fauny právě probíhal v plném proudu. Jako by si pořádali párty, než zemský povrch sežehne slunce. Zachmuřil se a probodl vražedným pohledem opeřence na stromech. Při tom řevu se nedá spát! Ale okno nemůže zavřít, měl by tu jako v sauně. Tohle nemá cenu, musí si narvat vatu do uší, jestli tu má vydržet další noc.

Vylezl z dědovi staré postele, která byla k jeho včerejšímu šokujícímu zjištění nově a čistě povlečená - někdo tu, sakra, uklidil - a bos, jen v trenkách, a nevidící na krok přes slepená víčka a těžkou nocí oteklý obličej, klopýtal do kuchyně. Cestu z ložnice přes obývák odhadoval poslepu, takže se dalo předpokládat, co se stane v prostředí, které dostalo konečně šanci oplatit mu jeho náklonnost. Starožitná masivní skříň se troufale rozhodla neuhnout mu z cesty, a dokonce nastrčila napřed tu nejostřejší hranu, takže si v dalším kroku o ní ukopl malíček levé nohy.

S řevem vystřelil do vzduchu a odskákal zdravou nohou k nejbližšímu posedu. Dokud prvotní příval omračující bolesti neustoupil, zhroutil se plnou vahou na květovaný gauč. V ten moment se ocitl vprostřed oblaku letitého prachu, nahromaděného v matraci. Následně se ozval povědomý zvuk, a záhy na to se vynořila v matraci ona stará známá pružina a udělila mu ranní pozdrav.

Zavyl a rezignovaně zavzlykal.

Kýchnul a v depresivním rozpoložení sledoval krev, řinoucí se z jeho nejmenšího a nejzranitelnějšího prstu. První kapka konečně dopadla na zem a pokřtila prostor. "Proč mě nenávidíš!" zařval na dům.

To je konec. Pouhých dvacet čtyři hodin a už mu šplouchá na maják.

Odbelhal se do kuchyně, uvařil si v hrnci na sporáku vodu a zalil si kávu, kterou si koupil cestou sem v balení po kusovkách. Dal si sprchu, při níž vyplýtval ohřátou vodu v bojleru, a když už tekla studená, vyskočil ze sprchového koutu a cestou do kuchyně za sebou nechal mokrou stopu jako slimák. Neutíral se, protože svůj ručník si zapomněl v tašce. Vytáhl si ho, až když šel ven.

Před domem svítilo sluníčko, a tak ho napadlo, že by bylo fajn oschnout tam. Neočekávaná první výhoda bydlení na samotě.

Osvěžený vyšel na dvůr s hrnkem v ruce a ručníkem hozeným přes rameno, z mokrých delších tmavých vlasů mu stékala voda po zádech a kapala na zem. S klidem se rozhlédl napříč loukou, která obklopovala oplocený pozemek až k zeleným lesům na vzdáleném konci kopce. Křiklouni na stromech zmlkly. Protáhl si pochroumaná záda a zkontroloval pohledem malíček. Ve sprše přestal krvácet, teď už na něj mrkala jen shrnutá kůže. Hodil ručník na lavičku, a právě si hodlal sednout, když tu periferním viděním zaregistroval osobu na kole. Osobu na kole?

Houstone, na planetě je život!

Zvedl hlavu a s překvapením zaostřil, tělo strnulé zvědavostí. Zahleděl se se zájmem na mladou ženu kyprých tvarů, jak drkotá a skáče po výmolech hrbolaté polňačky na starém arabovi, div jí prsa nevyskočí z výstřihu. Nevěřícně na ni civěl a mladá blondýna mu oplácela stejnou mincí, s malinovými ústy dokořán a doširoka otevřenýma pomněnkovýma očima. Teprve pak si uvědomil, že je nahý. No co, aspoň vypne hruď.

Damián si byl dobře vědom, že se nemá za co stydět, pravidelným cvičením má vysochané tělo jako David od Michelangela a teď přes léto i kompletně opálené z nudapláže.

Blondýna natáhla krk jako husa, přitom přehlédla zaparkovaný vůz na plácku před domem a než se nadála, už bylo pozdě na jakoukoliv záchrannou reakci. Došlo ke srážce.

Damián, když viděl, co se stalo, vytřeštil oči a chytil se za hlavu. Chatrné kolo se od blatníku odrazilo a překlopilo se na bok i s omámenou cyklistkou. Žena se válela po čtyřech v prachu na zemi. Téměř okamžitě se vzpamatovala a s nebývalou hbitostí se vyšvihla na nohy.

"Co to děláte, do prdele!" zaječel Damián, vzteky bez sebe. "Máte tam málo místa?"

Blondýnka po něm střelila vyděšeným pohledem. Mlčky a ustrašeně naskočila umně zpět do sedla a po rázném odražení se na vrzajícím dopravním prostředku upalovala pryč. Zůstala jen prašná clona, která když dosedla, nebylo po ženě ani památky. Jako v kouzelnickém představení.

Běžel zkontrolovat škody na autě. Jediný škrábanec a nadělá z ní tři malý a prsatý. Když zjistil, že k žádnému poškození nedošlo, šel si do domu pro kraťasy.

O pět minut později rozjímal na lavičce nad hrnkem kávy a žmoulal v ruce prázdnou krabičku od cigaret. Kde se tady vzala? Nečekal by tu živou duši. Natožpak vyvinutou pětadvacítku, sice oplácanou, ale zato s dolíčky ve tvářích. Pár kilo navíc, ale jinak vážně moc pěkná. Hlavou se mu začaly honit bujné představy a obličej mu poprvé za dnešní ráno rozjasnil lišácký úsměv.

Sebevědomí jí nechybělo, vzhledem k obepnutému tílku a o dvě čísla menším, zaříznutým šortkám. Taky viděl, kam směřoval nejvíce její pohled. Damián v mžiku vzrušeně vycítil, že by to mohla být jeho krevní skupina. A to navzdory svému navenek stydlivému úprku.

© 2018 Hana Novotná. Václavské náměstí 1, Praha, 110 00