4. kapitola U Kováře

18.12.2021

4

O dvě hodiny později zamířil do nebližší vesnice. Slunce už pařilo v plné síle a udělalo z auta s pokaženou klimatizací tlakový hrnec.

Dolní Polany, minul ceduli u silnice. Prdelovice, zamumlal si.

Konečně na místě. Cestou opět zahučel do jámy a od té doby mu nějak rachotí výfuk. Takže když ne svým zjevem, zapadne mezi místní svým vozem. Po opakované jízdě vyschlou polňačkou jeho auto vypadá, jako by přijel z Rallye Dakar.

Zastavil u krajnice, na liduprázdném náměstíčku, hned vedle Jednoty. Sotva vystrčil nohu z vozu, už viděl velkou ceduli na dveřích ZAVŘENO.

Nádech, výdech, hlavně klid. Vystoupil a šel se podívat na otvírací dobu.

"Maj zavříno," zaskřehotal hlásek za jeho zády.

Damián se nakvašeně otočil na patě a trochu ho překvapilo, když se střetl tváří v tvář s drobnou stařenkou v zástěře, s jednou natáčkou ve stříbrných vlasech a hůlkou v ruce.

"Vidím, babi," houkl na ni. "Dívám se, kdy laskavě otevřou." Otočil se zády.

"Ve dvě," odpovědělo mu stvoření jako z pohádky.

Damián pomalu otočil hlavu a zakroutil očima: "Píšou tu v jednu."

"Ne, ve dvě. Voni to maj špatně, Dvořačka to eště nespravila. Měli tam prázdno, lidi sú v robotě, tak to pošunuli."

"Až za dvě hodiny?" zaburácel, a stařenka nadskočila. Vykročil ve svém spravedlivém hněvu proti ní, máchaje přitom rukama: "Můžete mi říct, co to je za otvírací dobu? To si vážně můžou dovolit jen tady, kdekoliv jinde by je konkurence roznesla na kopytech. Krachli by, ani nemrkli!"

Když se uklidnil, shledal, že stojí na ulici sám. Zdálo se, že se sotva drží na nohách, ale najednou se po ní slehla zem. Zahlédl stařenčiny oči za plotem domu, ale když zjistila, že ji vidí, přikrčila se za laťkovou branku. Byla neviditelná jako medvěd v březovém hájku.

Damián odfrkl. Byl nervózní, protože od rána hladověl. V domě nebylo vůbec nic, lednice a skříňky v kuchyňské lince vyleštěné a taky vysmejčené. Včera večer vyjedl všechny zásoby, které si přivezl, nepřemýšleje nad tím, co bude druhý den. Pohledem přejel náměstí a najednou mu svitla naděje, že nebude muset jet až do města. Naproti na rohu na něj mávala velká cedule Hostinec U Kováře. Krev v žilách mu zabublala radostí, dá si svíčkovou! Nebo guláš. Už si to rázoval k hostinci a sbíhaly se mu sliny. Od prváku se živí sám a podle toho jeho stravovací návyky vypadají. Jen jednou za čas, když ho Marcela pozve na oběd, si dopřeje pravou domácí stravu. Kdyby necvičil, bude vypadat jako knedlík, ale na to on si dává dobrý pozor, aby se jeho reprezentativní šlachovité tělo nezalilo tukem.

Vyběhl pár schodů a vstoupil dovnitř vchodem, který vypadal zprvu slibně. O to větší ho čekalo zklamání, když se objevil v typické krčmě, páchnoucí jako v udírně. Tady sedět nebude, to se radši usmaží venku, usoudil obratem a prošel hospodou na zahrádku ve dvoře. Tam ustrnul. Nemyslel si, že bude mít problém najít volný stůl. Polední pauzu využili k obědu dělníci, cyklisti, matky s kočárky a turisti. Štěstí mu přálo, jeden pár zrovna opouštěl malý stolík, mladík sotva zvedl zadek ze židle a Damián už tam nastrčil svůj. Sotva se uvelebil a vzal do ruky lístek s menu, zalil ho stín. "Co si dáte?"

"Nestihl jsem přečíst ani nadpis." Odlepil oči od papíru, aby se podíval na obsluhu a optal se na wifi. V tu ránu Damián zalapal po dechu a mladá žena se nad ním hlasitě zajíkla. Jejich pohledy se střetly a proběhla nezávislá výměna myšlenek. Následně jeho oči samovolně sjely o pár desítek centimetrů níž, a zastavily se na místě, které ho fascinovalo už ráno. Blondýna s dolíčky, vydechl.

Vyděšená mladá žena ztěžka polkla, z ruky jí vypadl bloček s propiskou, ale to už byla na půl cesty do hospody, při svém, dnes už druhém, zběsilém úprku.

"Nic si z toho nedělejte." Damián se ohlédl za hlasem. Upocený muž v zelených montérkách, u stolu s lesníky, na něj promluvil: "To je naše Helča, dnes je mimo. Prý ráno viděla naháče u Pepana Šimůnka."

Muži v montérkách vybuchli smíchy. Damián se rozpačitě smál s davem, a zároveň ho políval studený pot.

"Ale my jsme viděli to její rozbitý koleno," pokračoval mluvčí lesnického stolu, "a shodli jsme se na tom, že to včera spíš přehnala s domácí medicínou." Naznačil gestem ruky násosku a jeho stůl řval smíchy. Damiána začaly přepadat zaječí úmysly. Nakonec město není tak daleko a on si ještě neobjednal.

Už měl nohu vykročenou k odchodu, když ho náhle zboku zadržela mocná tlapa korpulentní padesátnice, která mu přistála na rameni. Damián nepobral kudy a kdy, se k němu stihla přiblížit. "Budete jíst?" Hodila mu na stůl jídelní lístek.

Damián ji sjel pohledem, a následně se poslušně usadil na židli.

"Dám si ten buřtguláš a nealko pivo, díkec," řekl.

Žena s ulízanými černými vlasy, sčesanými do drdolu, a masitými pažemi deroucími se statečně z tílka, odmašírovala s objednávkou, a cestu do kuchyně vzala oklikou přes ostatní stoly. Tak tudy se k němu přikradla, zezadu. Damián vytáhl telefon a zahloubal se. Bylo to bezpečnější než pokračovat v konverzaci s vedlejším stolem. Když po nějaké době zvedl oči, uviděl, jak se k němu hospodská blíží s půllitrem a úsměvem od ucha k uchu. Zašimralo ho na zátylku zlým tušením.

"Máte tu wifi?" zeptal se.

"Pro kunšafty jo. Ukováře12345."

"Jasně," utrousil, a připojil se. Pokud chce do konce srpna zůstat naživu, musí si zajistit neomezená data. Pátral po možnostech na stránkách svého operátora, když si k němu matróna s umaštěnými vlasy přisedla. Nevěřícně se na ni podíval.

"Jsem Kovářová, hostinská. Ty si mladej vod Pepi, že? Ty velká hnědá kukadla nezapomenu." Pohodila hlavou a zubila se.

"Mhm." Damián by si rád pohled na její chrup nechal ujít.

"Já to věděla," spráskla rukama. "Hela si nevymejšlela, to si byl ty, ten nudista!"

Damián na sobě ucítil pohledy všech okolo, ale nejvíc ho pálily od stolu vedle. Mlčel.

"Chudák Helenka z toho měla šok. Přijela na výpomoc v kuchyni pozdě, byla bledá jako smrt a měla rozbité koleno. Mysleli jsme, že vlítla pod auto. Musela si dát panáka, chuděrka, a teprve pak se rozmluvila. Prý zahlídla někoho u Domu na louce a myslela si, že to je Pepan."

To Damiána nadzvedlo ze židle. "Prosím vás a kolik má ta vaše Helenka dioptrií?"

Kovářová se laškovně uculila. "Když přijela blíž, tak samozřejmě ten rozdíl viděla. Prý nemohla spustit oči z... no, z toho... svalstva." Palcem a ukazováčkem odměřila jistý rozměr, ale nakonec jí jedna ruka nestačila, a tak do ukázky připojila druhou a Damián jen kroutil hlavou. "No a pak si narazila to koleno," zahihňala se.

Omyl. Helenka má podle všeho oči jako ostříž, a navíc pěkně prořízlou pusu, zhodnotil nabroušeně.

"Na svém pozemku si snad člověk může dělat, co chce," čertil se.

"Samozřejmě," zvážněla.

Damián si nakvašeně zkřížil ruce na hrudi a důrazně pravil: "Narazila kolem do mého auta, abyste věděla, paní Kovářová. Měla by se za mnou stavit, vyřiďte jí to."

Kovářová na to zkroušeně povzdechla a rázem mu začala vykat. "Ach ne, to je nepříjemnost. Nemůžeme to spolu vyřídit teď? Nějak se domluvíme. Známý je automechanik, velmi solidní, domluvila bych to, má dílnu za rohem. Záleží, jak velkou škodu udělala. Můžu to vidět? Co máte za auto? Helenka je má neteř, přivydělává si u mě přes prázdniny. Ona totiž studuje vejšku, víte? Fildu, víte?"

"Byl bych radši, kdyby se u mě zastavila, až pojede zase okolo. Je to vážné a chci to probrat jen s ní." Damián si dával záležet na tom, aby udržel vážnou tvář.

"Tak já jí to vyřídím. Ona tu teď není, najednou někam utekla na polední pauzu, zničehonic, chápete? Normálně neví, co je stud, ale když se jedná o hezkého kluka, je jako vyměněná. To víte, tady jich je jako šafránu, a tak když nějakého potká, úplně jí to rozhodí." Kovářová se zase tajemně usmívala.

Dalších několik okamžiků na sebe jen zírali a Damián nechápal, co u něj ještě pohledává. Potřeboval si objednat data a chtěl na to klid. Pak Kovářová zase spustila:

"Budu ti tykat. Snad to nevadí, jsi ještě mladíček."

Damián odlepil oči z displeje. "Mladíček nejsem už deset let. Ale klidně mi tykejte."

"Vážně?" Byla z té novinky u vytržení. "To není možné, ještě nedávno jsi tu běhal s lopatkou a v plinečkách, vidím to jako včera! Měl jsi velké nevinné oči s dlouhými řasami, vypadal jsi jako dívka. Tak neskutečně roztomilé dítě! Ale trošku drzé už odmala." Přimhouřila rozněžněle oči, jako by k tomu chtěla něco dodat, ale rozmyslela si to, když viděla, jak se na ni tváří.

Damián po ní střelil pohledem a modlil se, aby už zmizela. Po tomhle se tu nikdy neukáže.

"Ten čas tak letí," povzdechla nostalgicky. "Pepu tu máme všeci rádi, on je takové naše sluníčko. Každému rád pomohl. Teď je na nás, abychom mu to oplatili. Dal mi klíče vod domu a požádal mě, abych to tam vysmejčila, tak jsem to tam vypulírovala hned když ho odvezli do špitálu, aby ses cítil dobře. On tě tak zbožňuje, je na tebe hrdý, jsi jeho jediný vnouček. Ach jo, snad se nám brzo vrátí... Tak jo, zajdu pro něj." Zvedla se s námahou od stolu.

Damián se zahloubal do telefonu, než mu došlo, co řekla. "Pro koho?" vyjekl, ale Kovářová nereagovala. Zmizela za brankou oploceného pozemku u hospody.

Brzy nato se zpoza vysokého dřevěného plotu spustil hrůzostrašný rámus - funění, bouchání, vrčení a jakoby odrážení se něčeho těžkého od dřevěných latěk, takže se celý plot povážlivě kymácel. Damián tam třeštil oči a hlavou mu běželo, že je ještě čas na útěk. Popadl pivo a hltavě ho do půlky vypil.

Náhle se rozrazila branka a vyběhlo ven monstrum. Z krku mu trčel řetěz a na druhém konci se nacházela Kovářová. Řetěz držela oběma rukama, přesto nebyla sto to zvíře zastavit.

Pes baskervilský vyběhl ze zahrady a nekoordinovaně se řítil všemi směry. Nejprve vpravo a pak vlevo, podle toho, kde to bylo třeba označkovat a co se nachází na stole. Kovářová, ženská jako lokomotiva, ho nebyla schopná zkrotit. Konečně zvíře oběhlo celý prostor, div neposhazovalo hosty ze židlí, a dopravilo Kovářovou k Damiánovi. Okamžitě toho využila a přivázala řetěz na uzel k jeho židli.

"To si děláte prdel!" zaječel a postavil se, ale žena ho rázným šťouchancem do ramene opět posadila do židle. Pak si předloktím otřela orosené čelo.

"Slíbila jsem Pepovi Šimůnkovi, že se o Broka postarám, dokud si pro něj nepřijdeš. Takže si ho vezmi a už toho psa nechci ani vidět."

"Ale," Damiánovi zděšením přeskočil hlas, "děda měl psa? O tom nic nevím. Odjakživa choval české fousky, tohle není fousek! To není Rita ani Trip!"

Kovářová mu věnovala měkký, až mateřský, pohled: "Zlato, Ritu už nemá dobrých pět let a Tripa dvanáct. Tohle je Ritino štěně. Ona se tenkrát spustila s vlkodavem vod Dvořákové z Jednoty."

Damián zalapal po dechu. Vytřeštěně zíral na ošklivé monstrum, téměř stejně velké jako on sám, když sedí na židli, s rozježenou drátovanou srstí barvy blátivé kaluže, jak na něj vesele mrká a sliny mu kapou z tlamy.

"Kdybys někdy v poslední době svého dědečka navštívil, věděl bys to. Teď ti skočím pro jídlo." Kovářová odkráčela husím pochodem a obratem byla zpět s jeho objednávkou. Damián mezitím zápasil se směskou vlkodava a českého fouska, aby se usadil a nesnažil se mu opakovaně olizovat obličej. Smrděl jako týden stará rybí zdechlina.

Kruci, to je pech. Kdyby měl chvilku, už by si na mapě vygooglil nejbližší psí útulek.

Na stole mu přistála lákavě vyhlížející porce buřtguláše a nakrájený chléb. "Tak se měj pěkně Broku," poplácala psa po hlavě, až se mu svěšené uši zatřásly. "Snad nás budete od teď spolu navštěvovat," podívala se vyzývavě na Damiána. Ten se zabýval jídlem, rychle, dokud mu pes nevěnoval pozornost.

"Před chvílí jste tvrdila, že ho nechcete nikdy vidět," zabručel a dal si s další větou načas. "Každopádně se odteď jmenuje Trip po mém prvním psovi. Trip druhý, jasný? A vyřiďte Heleně, co jsem vám řekl, ano? Díkec."

Kovářová na něj nevěřícně zírala a pak se zeptala: "Jakže se jmenuješ? Já si to divné jméno nemůžu zapamatovat."

"Damián, paní Kovářová. Garantuju vám, že odteď ho nezapomenete."

© 2018 Hana Novotná. Václavské náměstí 1, Praha, 110 00