6. kapitola Opelichaný koberec

18.12.2021

6

Ráno se vzbudil na zemi. Helena už byla pryč, jak s úlevou zjistil. Pomalu se vyškrábal na všechny čtyři a natáhl krk, aby shledal, že vprostřed postele leží Trip. Válel se tam jako divoké prase v kališti. "To se mi snad zdá. Pomažeš k boudě na řetěz!"

Pes sebou škubl a udělal rychlý pohyb. Damián si už myslel že mu nahnal hrůzu a ten opelichaný koberec uteče na zahradu, kam patří. Ale pes se jen zkroutil, zvedl zadní nohu a začal hlučně vykonávat ranní hygienu.

"Dost! V mojí posteli si koule lízat nebudeš!" Vrhl se na něj, jako zuřivá saň. Popadl přikrývku a vysypal psa z postele. Trip to pochopil jako výzvu k náramně zábavné hře, natáhl přední tlapy a vystrčil zadek, zakousl se do opačného konce přikrývky a začal se s Damiánem přetahovat, jen povlečení křuplo.

"Tak na to nemám," rezignovaně pustil přikrývku na zem, vzal do ruky telefon a vytočil číslo.

"Dědo, cos mi to udělal," zafňukal do sluchátka, sotva byl hovor na druhém konci zvednut.

"Damíku, jsem rád, že mi voláš," odpověděl zchřadlým hlasem děda Šíma. "Jak to tam zvládáš?"

Damián si uvědomil, že děda je stále slabý po operaci páteře a trochu se ve svém projevu umírnil.

"Dobře, dědo, dobře," zavrčel. "Neboj se, všechno je v pořádku. Jen nevím, co mám dělat s tou chlupatou příšerou." Děda chvíli mlčel.

"Už je zase zpátky? V kůlně mám plašič na kuny," řekl pak.

"Na kuny," zamumlal si Damián, a nic nechápal.

"Myslíš toho mývala?" ozval se děda a odkašlal si. "Mám pro tebe radu. Mirka Kovářová z Dolních, ta, co má tu hospodu, mi hlídá Broka. Když si ho vyzvedneš, garantuji ti příteli, že všechna havěť z pozemku zmizí natotata. A nebude ti tam smutno. Brok je výborný pes, nejlepší. On je totiž směska a ti jsou moc chytří, moc."

Damián svěsil hlavu a podrbal se zasmušile v rozježených hnědých vlasech. "Jo, dědo, to je dobrý nápad, udělám to. Ale dej mi pár rad, jak na něj." Damián usoudil, že když osmdesátiletý stařeček zvládl zkrotit šedesátikilové monstrum, musí mít na to nějaký fígl. Děda mu příštích deset minut předával své zkušenosti.

Když hovor ukončil, vzal Damián psa za obojek a odvedl ho k boudě, kde ho uvázal na řetěz. Děda ho tam nechával hlídat přes noc, ale teď si musí zvykat, že takhle bude bývat celé dny, když nemá slušné vychování. Donesl mu hrnec s vodou a spokojeně se díval, jak psovi trčí hlava ze záplavy kopřiv. Trip na něj štěkl.

"To je moje postel. Moje!" odpověděl mu. "Taky ti nelezu do boudy." Otočil se a šel si dát sprchu a uvařit si kávu.

O něco později si v obýváku mazal chleba paštikou. O pružině v gauči už věděl, proto se usadil na druhý konec, a jelikož měl zaplacená data, pustil si v laptopu Netflix. Vybíral si seriál a ukusoval chleba, když mu začala u ucha bzučet otravná moucha. Zatím ji s klidem odehnal trhnutím hlavy a nenechal se rušit.

Když se to opakovalo třikrát, už cítil, jak mu těká žíla na čele, ale zatínal zuby a zapřísahal se, že dnes se už nenechá vytočit. Soustředil se raději na vynikající chuť paštiky z místní samoobsluhy Jednota, namlouvaje si přitom, že nemá těsně před datem spotřeby a že neležela v regále, kde na ní pražilo slunce, a na čerstvý předvčerejší chléb, který koupil včera odpoledne - a teprve pak si na poslední chvíli všiml, že na namazaném chlebu, do kterého se právě zakusuje, sedí fialová masařka. S úlekem ho odhodil, krajíc letěl a dopadl dle zákona gravitace na podlahu namazanou stranou. Masařka, omámená krůtí paštikou, nestačila odletět. Damián zaklel a vycenil zuby v zoufalém vzteku, zároveň měl pocit, že se na něj někdo ode dveří dívá. Střelil tam pohledem a nadskočil.

"Co tu děláš?"

Trip zavrtěl ohonem a s vyplazeným jazykem se na něj usmíval. Masařka se mezitím pomalu sápala zpod krajíce. Už lezly ven její černé nožičky zamazané od paštiky a v intervalech se ozývalo bzučení křídel, Damiánovi to připomínalo černobílou scénu z hororu od Hitchcocka. Zpanikařil. Jak mouchu zlikvidovat, než se osvobodí, má na chleba šlápnout? Je bos, to mu za to nestojí. Má krajíc zvednout a rychle mouchu něčím zaplácnout? Čím? Na čele se připomněla tepající žíla, masařka byla už půlkou těla venku a bzučela křídly. Nachystal si pěst a do druhé ruky botu. V tu chvíli se přihnal Trip a krajíc chleba na jeden hlt spolkl. Damián na něj zíral s očima dokořán.

"Chutnalo ti?"

Pes se olízl.

"Fajn. To vypadá na začátek spolupráce." Oprášil si ruce a šel zkontrolovat boudu. Zjistil, že se Trip vyvlíkl z obojku, který mu je volný. Co to má být? Takže Trip byl sice uvázaný k boudě, ale ve skutečnosti tam byl zcela dobrovolně, protože se mohl kdykoliv po vlastní vůli vzdálit. Proč to tak děda udělal, z toho Damiánovi hlava nebrala. Chtěl mu kožený obojek, připevněný řetězem k boudě, utáhnout, ale nešlo to, byl napevno. Naštvaně ho odhodil.

Protože přišel o pozdní snídani, a měl stále v hlavě co mu v noci řekla Helena, rozhodl se omrknout druhou dědinu v nejbližším okolí - Horní Polany. A nepůjde sám.

Elán, se kterým vykročil na cestu přes louku, opačným směrem než obvykle, se v parnu rychle rozpustil jako kopeček zmrzliny. Citrónovou, tu by si dal! Směr cesty a tempo určoval pes, Damián za ním bez odporu vlál jako spodky na prádelní šňůře. Po dvaceti metrech toho měl dost a Tripa pustil z vodítka, v ten moment se po psovi slehla zem.

"Do háje, ty zmetku," ucedil za psem mizícím v lese. Pak se mu zvedla nálada, protože si uvědomil, že by se už nemusel vrátit. Nakonec ten zapraný koberec neměl tak špatný nápad, co kdyby to vzal taky lesem, je tam stín. Vlezl první odbočkou mezi ostružiní, aniž by si dával větší pozor na to kam šlape, a záhy toho po dvou krocích litoval. Pravou nohou zahučel do porostem skryté tůňky z nedalekého pramene potůčku Lipínek. Do všech stran s kvákáním vyskákaly z vody žáby a bota Nike za pět tisíc předvedla, že plavat neumí. Damián si hlasitě povzdechl. Už ráno, když se probudil svalený na zemi, se zatvrdil, že se rozčilovat nebude. Bůh ho ale tvrdě zkouší. Prostě boty v týdnu přiveze Marcele, aby je hodila do pračky.

Šel hlouběji do lesa, rozhlížel se, ale po psovi ani památky. S čvachtající botou bloudil mezi stromy, utrhl si pár jahod, a posléze si s hrůzou uvědomil, že chodí pořád dokola. Změnil směr a ocitl se v smrkovém lese, to už byla bota obalená jehličím jako smažený řízek. Telefon bez signálu. Zatraceně, zaklel, když náhle zahlédl mezi stromy prosvítat modř oblohy.

Řítil se tam s nově nabytou nadějí, musel vyběhnout strmý kopec a na jeho konci překonat další překážku hustého křoví a smrčí. Když se houštinou prodral až na druhý konec, celý doškrábaný, přivítalo ho žluté moře pohupujících se slunečnic. Kdyby nebyl tak naštvaný, byl by možná tím pohledem okouzlen. Najednou zahlédl Tripovu hlavu uprostřed té žluté záplavy, jak tam v extázi skáče jako zhulený zajíc. Kus před ním vyběhl na silnici skutečný zajíc, vzal čáru a zmizel v lese naproti. To není pravda, řekl si.

"Zdrhl ti," křikl na Tripa, "pojď sem, vole." Trip nastražil uši a poprvé v životě Damiána poslechl. Aha, takhle se na něj musí, zapsal si to za uši.

Uvázal ho na vodítko a vydal se podél slunečnicového pole k silnici. Protože na telefonu stále nebyl signál, nemohl zjistit kde je, ale silnice stoupala mírně do kopce, a tak se vydal po ní nahoru.

© 2018 Hana Novotná. Václavské náměstí 1, Praha, 110 00