9. kapitola Tommy

18.12.2021

9

Po třetí hodině Damián najisto věděl, že bude Tomáš doma, měl v plánu ho navštívit a cestou si v Horních Polanech nakoupit. Před odjezdem si zkontroloval stav účtu, který se poslední dny značně tenčil. Dušan, nevlastní otec, mu od minulého měsíce neposlal rentu. S Marcelou se rozvádí, necítí tudíž dál povinnost živit jejího neschopného syna.

Damián vzal klíče od auta a během zamykání domu v zadumání svraštil čelo. Dušan Holásek vlastní prosperující firmu, zdědil ji po otci a za své působnosti se mu ji povedlo na trhu ještě vyšvihnout. Svého syna Romana vede k tomu, aby byl jeho plnohodnotným nástupcem. A co dělá Damián? Fláká se, ale to se dalo předpokládat. Od kluka kriminálníka se nic dobrého nečeká. Damiánův pokrevní otec si tentokrát odpykává trest za neúmyslné zabití. V opilosti se přimotal k rvačce a použil neúměrnou sílu proti muži, který skončil po nešťastném pádu se zlomeným vazem. Není to jeho první pobyt v base, v pravidelných intervalech se tam vrací už od mládí. Damián otce nikdy nenavštívil. Jsou spolu v kontaktu přes korespondenci, ale odmítá mu zvedat i telefony. Cítí k němu odpor. Když byl malý, nejevil o něj zájem, měl radši alkohol, a po svých osmnáctinách přestal jevit zájem Damián o otce.

Je bez peněz. Za poslední drobné si objednal neomezená data a bokem má odloženo něco málo na jídlo. Nikdy neuměl šetřit, nemusel. Co bude dělat? Požádá o pomoc Marcelu. Už tak trochu je, a po rozvodu teprve bude, ve vatě. Pořád cítí vinu, teď víc než kdy dřív, když jí manželství, kterému obětovala vše, nevyšlo. Udělá pro něj cokoliv, jen aby jí Damián odpustil a dal druhou šanci.

Usmál se pod vousy a nasedl do auta. I tenhle vehikl dostal od Dušana, koupil mu ho k pětadvacetinám. Snad ho nebude chtít nazpět, zděsil se, staré audi si našlo místo v jeho srdci. Bude si to muset ověřit, v tom případě by se přestal vyhýbat díře na cestě.

Dnes měl namířeno opačným směrem než obvykle, do Horních Polan za Tomášem. I tak musí jet polňačkou. Vůz skákal na výmolech a Damián se párkrát praštil do hlavy. Trip na zadních sedadlech mu slintal za ucho. Cinkl mu mobil, vytáhl ho z kapsy a přečetl si zprávu. Helena psala: "Přijď, odpoledne tu obsluhuju sama," a tři smajlíci s vyšpulenými pysky a jedno černé srdce. Proč černé? Jakože zkažené? To sedí.

Damián nahrál hlasovou zprávu: "Hej Helo, pokud to stihnu, přijdu, ale teď jedu za Tommym." Pak se zamyslel, lišácky se zazubil a nahrál druhou zprávu: "Jestli budeš mít pro mě večeři, počítej se mnou."

Sledoval, jak Helena zprávy zobrazuje. Obratem mu přišla odpověď: "Ty vole, pro jednou ti můžu dát utopence na sebe, ale nezvykej si. Teta na všechno přijde."

"Díky, zlato!" zajódloval do mikrofonu a poslal to.

Do obchodu se tedy stavovat nemusí. Tušil, kde je, včera ho s Tomášem míjeli, když mířili k Supovi, ale teď jel rovnou k Zárubovým. Zaparkoval před domem a přes plot pozdravil Bena, který štěkal na Tripa.

"Bene, je páníček doma? Já si ho zavolám." Vylovil z kapsy mobil.

"Je nahoře," otřepal se růžový keř, "pojď dál, branka je otevřená."

"Děkuju, paní Zárubová," odpověděl do větru, a vešel dál. Teprve potom zahlédl napravo slaměný klobouk. Tomášova matka se hrbila pod keřem u domu a plela květinový záhon. Vzhlédla k němu, když procházel vydlážděným chodníkem ke dveřím, a usmála se.

"Není vám horko?" podivil se, při pohledu na ženu v pracovních rukavicích, hlínu měla až za ušima. Ona ale místo odpovědi upírala zděšený pohled kamsi za něj. Otočil se a vykřikl: "A do háje!" Vyběhl ke psům, kteří se proti sobě ježili v bojových pózách, připraveni prolívat krev za svou čest. Skočil mezi ně do rudé zóny, až se sám divil své odvaze, a odvlekl Tripa za obojek. Dalmatin ho ještě chvíli sledoval vražedným pohledem a pak se odporoučel do stínu za dům.

"Včera byli ti dva v pohodě," nechápal to.

"Ben nemá rád, když mu někdo pije z misky, víš. Běž dál, Tomík má pokoj nahoře, a vezmi s sebou i psa. Teď přijel z práce a sleduje fotbal, doufám, že ho někam vytáhneš." Damián přikývl a už stál ve dveřích do domu, když za ním ještě zvolala: "Jestli nevíš kudy, jdi rovnou za nosem."

Damián to nechápal do chvíle, než vystoupal schody do patra a nepraštil ho do nosu podivný puch vydýchaného vzduchu, použitých ponožek a cigaret. Jak se blížil k zavřeným dveřím, začala se do toho míchat i příměs něčeho, co nedokázal identifikovat. A pak uviděl ten béžový koberec, který směrem do jeho dveří měnil odstín do černohnědé. Za dveřmi okamžik postál, byly slyšet zvuky televize. Opatrně a tiše otevřel dveře a nechal dovnitř vběhnout Tripa. Rychle za ním zavřel a chechtal se, když se začalo ozývat skučení. Brzo nato se dveře rozrazily a Damiána zpražil Tomášův blesky šlehající pohled. Obličej měl mokrý a tričko něčím polité, podle barvy to byla káva.

"Zabiju tě," oznámil mu přes zatnuté zuby.

"Klepal jsem, ty si mě neslyšel?"

Tomáš odstoupil ode dveří a pustil ho dál. "Aspoň ze mě nedělej vola. A sundej to zvíře z mýho novýho gauče!" zvýšil hlas, když viděl, co Trip za jeho zády vyvádí.

"Novýho?" zopakoval klidně a napomenul psa, který hrabal drápy do matrace. Tomu nevěřil. Damián pochyboval, že je v téhle místnosti cokoliv mladšího data než z dob Tomášovy puberty. Šel dál a myslel na to, jak mu Eva stále nadává za nepořádek a že by měla jít aspoň jednou k Tomášovi na návštěvu, aby byla ve svém názoru objektivní.

"Mám tu systematický pořádek a nekomentuj to, nechovej se jako moje máti," pravil napruženě Tomáš, který zachytil jeho pohled. "Měls mi zavolat, řekl bych ti, že teď nemám čas. Sleduju zápas. A sundej ho, na tom gauči strpím jen černý a bílý chlupy!"

"Já myslel, že má Ben hnědé fleky...," neodpustil si rýpnutí, a stáhl za obojek Tripa na zem.

Krátce se rozhlédl a uvědomil si, že se kamarádův původně dětský pokojíček rozšířil na celou obytnou část v horním patře. Má k dispozici tři pokoje; obývák, posilovnu s lednicí a malým vařičem, a ložnici. Tomáš se rozvalil na gauč sotva se po psovi uvolnilo místo, takže Damián zůstal stát vprostřed pokoje jako solný sloup.

"Taky jsi měl ráno takovou kocovinu?" Přistoupil k pohovce, shodil z ní Tomášovi nohy a posadil se.

"Co to meleš?" vrhl na něj z boku pohoršený pohled. "Bylo to jen pár panáků, na dobrý spánek. Však jsi to taky hned zalomil," zachechtal se.

"Ha," opáčil Damián, "tak to mám asi co dohánět. Ráno jsem myslel, že vyvrhnu vnitřnosti."

"Jo. Tak mi prosím tě dones colu z lednice a vezmi si z ní co chceš," ukázal směrem do domácí posilovny. Damián ochotně vstal a zamířil do vedlejšího pokoje, zvědav, co si bude moci z domácího baru vybrat. Asi by dnes dal přednost taky cole, to pivo mu ráno nesedlo.

Musel se tam dopravit opatrně, cestou se vyhýbat hromádkám oblečení po zemi, botám, časopisům, dvacetikilovým činkám a dalšímu závaží, ponožkám, které byly všude, a velkým sluchátkům, připojeným k věži. Během tohoto slalomu se chybě i přes veškeré soustředění nevyhnul a přehlédl pod černou ponožkou ukrytý deodorant. Došlápl a sprej ze sebe vydal, v doprovodu skandování fanoušků z kotle, hlasité a bolestné "ssst". Damián střelil rychlý pohled ke gauči, Tomáš ho už upřeně sledoval.

"Donesu tu colu," zakřenil se omluvně.

Tomáš se užuž nadechoval, když se schylovalo ke gólu a on místo toho, aby Damiána zpražil jak se patří, vyskočil z gauče a začal z plných plic řvát: "Jo, jo! Pojď, vole, pojď, jdi do toho, to dáš, ty vole, pojď!"

Damiána napadlo, že si možná vsadil, když to tak prožívá. Využil jeho nepozornosti a rychle přeskákal k lednici. Otevřel ji a rozhlédl se po nabídce, byly tam limonády, džus a piva. Nakonec vzal dvě coly v plechu, když mu výkřik "ty idiote!" málem zastavil srdce a plechovky upustil z ruky.

Vrátil se do obýváku, Tomáš stál v křeči a držel se za vlasy. "Minul," díval se na něj krví podlitýma očima.

Damián nasadil soucitný výraz a podal mu plechovku s doporučením, ať jí otvírá opatrně. Akorát začal poločas, a Tommy se zahloubal do telefonu.

"Někoho máš?" švidral mu Damián přes rameno. Ani by ho to nenapadlo, ale viděl, jak se tajnůstkářsky zatvářil, když mu cinkla zpráva.

"Seznámil jsem se s někým. Ale neřekl bych, že někoho mám," zamumlal neochotně.

"Nekecej! Jak vypadá? Ukaž ji!" koukal mu na telefon, ale Tomáš zamkl displej a kývl bradou směrem na druhý konec pokoje. Damián mu nerozuměl. Hledal na zdi fotku nebo tak něco. "Podívej se z okna," řekl mu.

Damián se zvedl a přešel k oknu, nebyl rád, že se opět musí pohybovat po pokoji, tentokrát si dával pozor i na nevinně vyhlížející odpadky. V televizi mezitím skončil poločas a Tomáš se zase plně zakousl do obrazovky. Otevřel plechovku, lokl si a rozvalil se na gauč.

Damián stál u okna a zatím tajenku nerozluštil. Řekl si, že aspoň vyvětrá a otevřel ho. Do pokoje vrazilo dusno, ale bylo příjemnější než vzduch v bytě. Opřel se lokty o parapet a v tom se mu srdce rozbušilo, když zahlédl tu krásu. "Bože můj!"

"Potichu," stál Tomáš v momentě vedle něj, "pod námi jsou naši."

Damián sklopil pohled do zahrady a zachechtal se. Tomášova máma přímo pod oknem pilně učesávala motyčkou a rukavicí záhonek s rajčaty, plechovou konev po ruce, zatímco Tomášův otec relaxoval na pruhovaném lehátku pod stínem jabloně, a s brýlemi na nose pročítal noviny.

Přejel pohledem prostor a opět se zaměřil na zajímavější objekt. "Tak proto máš na parapetu ten dalekohled," prozářil mu obličej čtverácký úsměv.

Tomáš mu oplatil stejnou mincí. Mlčky a nad věcí sáhl po krabičce cigaret vedle okna a zapálil si.

"Ty démone!" zavyl Damián. Popadl dalekohled, dal si ho na oči a namířil k sousedům.

"Co děláš, je to moje holka," zastínil mu dlaní čočky.

"Tvrdil jsi, že to není tak vážný... Určitě by jí to nevadilo, když se tak vystavuje," vyhýbal se jeho rukám a odstrkoval ho.

Tomáš mu nakonec přestal zaclánět, když po zaváhání pravil: "Je pravda, že si Lída vršek sundává i na koupáku."

"Lída...," zopakoval zamyšleně. Když měl volný výhled, dal si Damián dalekohled zase na oči a snažil se zaostřit obraz. Moc mu to nešlo, najednou měl prsty jako z olova, a navíc to byl starý krám. Nakonec dalekohled odložil, v ten moment ho Tomáš sebral, schoval ho u sebe a šel sledovat zápas. Damián neprotestoval, vytáhl telefon a přiblížil si to přes fotoaparát. Fotit si ale nedovolil. Zhruba dvacítka, tmavě plavé vlasy, polodlouhé, štíhlá, vysportovaná a pěstěná postava, opálená, libuje si v exhibicionismu - nosí tanga a nahoře nic. Obličej nemohl ohodnotit, protože ho skrývala pod slunečníkem.

"Pevné trojky a udržuje se ve formě. Kdes ji vzal?" vychrlil na Tommyho, div mu neuletěla slina.

"Kde asi. Vidíš, že je to sousedka," odvětil nerudně. "Prostě jsme se seznámili, když jsem cvičil na zahradě a ona se opalovala. Sledovala mě přes plot, nemohl jsem se soustředit a pak se přišla zeptat, jestli bych jí neporadil pár cviků na zpevnění břicha. Řekl jsem, že mám doma malou posilku, že jí to ukážu," pokrčil rameny.

"Ty zvíře!" zavýskal rozpustile, "hned jsi ji takhle nalákal k sobě? Jsi horší než já."

"Ne. Vytáhl jsem ji na palouk do Jířové, je tam nový fitness park. Párkrát jsme si byli zacvičit a teprve pak jsem ji pozval k sobě. Nenechám ji přece hned zvedat dvacetikilové činky."

Damián přihlouple vyhekl: "Proč by měla zvedat činky?"

Tomáš se na něj zvláštně podíval a Damiánovi rázem vše došlo.

"Vy jste spolu nic neměli?"

"Laskavě mě neruš, mám tu fotbal," zabodl oči do obrazovky.

"Tak to mi vysvětli," Damián přešel od okna k němu, shodil mu nohy z gauče, usadil se a se zájmem z něj nespouštěl oči, jako při psychologickém sezení. "Taková prvotřídní kost a vy jste spolu nespali? Vidíte se určitě každý den, bydlí hned vedle... Kde je problém?"

"Má tu jen rodiče, ona je z Pardubic. Je náhoda, že tady tráví léto," opáčil nepřístupně.

Damián na něj stále upřeně hleděl a čekal.

Tomáš zkoušel chvíli odolávat jeho pronikavému pohledu, ale nakonec se vzdal.

"Prostě Lída není jako Jolana," vyplivl ze sebe, s přemáháním. Damián zalapal po dechu, evidentně Jolanin vliv na svého nejlepšího kamaráda hrubě podcenil.

"Ale říkal jsi..."

"Je v Londýně. Osobně jsme se neviděli už dva roky. Pořád jsme ale docela úzce v kontaktu, chápeš? Je těžký ji pustit z hlavy. Vždycky když se s nějakou seznámím, mám tendenci je porovnávat. Nemůžu si pomoct."

"Ty jsi divnej," utrousil Damián. "Ale vlastně tě chápu," poznamenal tlumeně.

Tomáš se na něj krátce podíval a potutelně se přitom usmál. Věděl, že jeho kamarád si hraje na hrdinu, ale ve skutečnosti to má stejně jako Tom.

© 2018 Hana Novotná. Václavské náměstí 1, Praha, 110 00