1. kapitola

18.10.2020

1

Výhled na šedivou ulici plnou louží, bláta a potůčků vody, mi zkreslovaly kapky deště na okně. Hrozné počasí, celé dny jen prší. Odstoupila jsem od starého oprýskaného okna a znuděně se rozhlédla po pokoji. Snad na mě měly vliv jen podzimní depky, které k tomuto ročnímu období neodmyslitelně patří. Přijdou a zmizí stejně jako sychravé počasí, doufala jsem. Můj byt byl ponurý a neútulný, pobyt doma mi na dobré náladě nikdy nepřidal. S pokleslou náladou jsem se posadila na postel. Nikoho tu neznám. Moji nájemní garsonku dosud zdobí jen vybavení, které tu už bylo, a s jistotou si pamatuje nejmíň mládí mé babičky. Mohu pokládat za štěstí, že tu bylo aspoň to.

Tento byt mi seslalo samo nebe, myslela jsem si, když jsem rychle sháněla bydlení. Nájem byl nezvykle nízký, lokalita dobře dostupná, centrum města jen kousek. Ale hlavně, do práce to mám, coby kamenem dohodil. Tomu jsem nemohla odolat, na místě jsem byt vzala a hned odvolala další smluvené prohlídky. Možnost mít celé království jen sama pro sebe byl pro mě splněný sen. A tak došlo k tomu, že nyní žiji ve starém, trochu strašidelně vyhlížejícím, patrovém domě, s jakýmsi podivně melancholickým nádechem stáří a smutku. Nedokážu si to vysvětlit, ale kdykoliv vycházím schody do patra a vejdu do svého bytu, spolkne mě těžká atmosféra jakési sklíčené osamělosti. Snažím se to nevnímat a tyhle pocity potlačit hned v zárodku. Namlouvám si, že nejde o nic jiného než o předsudky. Dům na první dojem vypadal zanedbaně a na druhý dojem to je ještě horší, ale já jsem se tím trápit nemusela, jsem tu přece jen v nájmu. Jenomže - jsou to už tři měsíce a já jsem si ještě nezvykla. Jsou to tři měsíce od chvíle, kdy jsem si sbalila tašku a utekla od svého přítele. Z hloubavého ticha mě najednou ostře vytrhlo hlasité burácení bubnů a kytar, přicházející od sousedů. Do tvrdé metalové hudby, se navíc začaly míchat hekavé zvuky společnosti. Bezděčně jsem sáhla po ovladači a zapnula televizi. Bože, kdy tohle skončí! Nastavila jsem hlasitost na maximum, abych ten rámus přehlušila. Stejně to bylo k ničemu.

Obrazovka prozářila pokoj a zrovna se rozezněla znělka seriálu, když na chodbě vrzly dveře. Střelila jsem pohledem tím směrem a v duchu proklela své sousedy, kteří od pátku nespali stejně jako já, jen z trochu jiného důvodu. A v tu ránu mi zabušení na dveře přivodilo málem smrt. "Hej, Princezno, seš tam?" škytl podnapilý hlas. Byl nezvykle hluboký, věděla jsem, že patří Dlouhánovi, který okupuje vedlejší byt. "Votevři, víme, že tam jsi!" notoval mu ochraptěle kamarád, a chodbou se neslo jejich bezduché chechtání. Ach jo, to bude zase noc. Shrbeně jsem se usadila na posteli. Kolem desáté od nich odešla dámská společnost, usoudila jsem podle klapajících podpatků a intenzivního křepčení, doufala jsem proto, že konečně, po třech dnech, zavřou krám a zalomí to, vždyť je neděle. Jenomže oni zaměřili svoji pozornost na jiný objekt a to k mojí smůle. "Haló, tak votevři, slyšíš? Dej si s náma panáka," zahalekal ochraptělý a žuchl sebou na dveře. "Na dobrý sousedský vztahy," zamumlal. No to víš, že jo! Zamračila jsem se. Od pátečního večera jedou nepřetržitou párty, úspěšně jsem se doteď jejich brlohu vyhýbala obloukem a chci, aby to tak zůstalo. Tahle partička, která se schází v bytě přes chodbu, je hodně nevyzpytatelná. Lidem, kteří se ochomýtají kolem Dlouhána, může být kolem dvaceti let, moji vrstevníci, přesto jejich životní styl se hodně liší od mého. Obvykle v sousedním bytě paří několikrát do týdne a občas to končí bitkou. Posledně na ně moje bytná, která bydlí pode mnou v přízemí, zavolala policejní hlídku a následně si to pěkně schytala, když na ni doma čekalo druhý den rozbité okno. Ne, nechci s nimi nic mít. Vsedě jsem se neklidně zavrtěla, rozhodla jsem se dělat mrtvého brouka a počkat, až je zájem o moji maličkost přejde. Opět silné zabušení pěstí na chatrné dveře, tentokrát mi málem vyletěl ovladač z ruky. "Tak co bude? Čekáme, pojď už! Máme tu všechno, co si budeš přát." Poznala jsem opět Dlouhánův hlas, jak mu přezdívám, díky dvoumetrové výšce. "No jasný! Pivko, víno, vodku... šikovný ruce. Nebo máš zájem o nový matroš?" vybuchl smíchy ten druhý, ale přišlo to zábavné jen jemu. "Drž hubu," ozvalo se tlumeně. "Co je?" "Rovnou to vytrub rozhlasem, debile." "No jo. Jen klid, vole." Špitali si tam teď mezi sebou, za doprovodu krkání a plivání. Během toho jsem v půlnočním tichu uslyšela, po vykachlíkované zemi, klapat psí drápy a funění mezi futry. "Whisky, co tu děláš, mazej dom!" okřikl psa hluboký hlas a zvuky tlapek zmizely. "Tak jdeme, vole, ta kráva není doma." Ozvalo se zašustění, jak se odlepil od mých dveří. Dlouhán se ale nehodlal vzdát, a ještě v tichu spící chodby, zalomcoval koulí na dveřích: " Princezno, jen na chvíli..." Nehnula jsem ani brvou. "Kašli na ni, říkám ti, vole, je to nafoukaná kráva," popadl ho ten druhý a odvlekl pryč. Konečně zapadli do bytu, a když za nimi práskly dveře, ulevila jsem si němými nadávkami a namířenými prostředníčky. Aby zapomněli na žal z odmítnutí, nebo mi to nedarovali jen tak, pustili na plné pecky dokolečka omílanou metalovou hudbu. Moc dobře ví, že si v domě na ně nikdo nedovolí. A tak jsem si jen vyčerpaně povzdechla a nastavila na televizi hlasitost na maximum, ovšem burácení bubnů a kytar, jsem seriálem Chirurgové nemohla konkurovat.