2. kapitola

18.10.2020

2

Ráno jsem sotva vstala z postele. Přes noc jsem nezamhouřila oka, a to jsem si do uší napěchovala ucpávky tak hluboko, až jsem měla co dělat, abych je dostala ven. Nemusela jsem si ani nastavovat budík, do rána jsem počítala minuty. Hodiny ukazovaly půl páté. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla a tvář mi ještě víc propadla. S takovou budu muset vstávat o půlhodinu dříve, abych se vůbec stihla dát do kupy. S tou nespavostí budu muset rychle něco dělat, mám pocit, že z toho blázním. Rychle jsem skryla kruhy pod očima a šedou pleť krycím mejkapem a tvářenkou, opuchlé oči obtáhla tužkou a řasenkou a rozcuchané vlasy sčesala do culíku a upevnila uvolněné prameny sponkou. Své tmavé vlasy, dlouhé až na záda, jsem si před třemi měsíci, po rozchodu s Liborem, demonstrativně obarvila červeným přelivem a nechala si udělat z několika pramenů dredy. Chtěla jsem si konečně začít dělat věci po svém a tohle byl první krok. S o něco lepším pocitem ze sebe samé, jsem se vrátila do kuchyně a při chystání snídaně vypila kávu. Pak jsem se teple oblékla a vyrazila do práce. Výhodou tohoto nevábného nájemního bytu je to, že je vzdálený jen pět minut rychlé chůze od budovy centrální pošty. Nakonec jsem na pracoviště dorazila o trochu později než obvykle, cestou jsem se plazila jako mátoha. Pozdravila jsem na dálku kamarádku Hanku a už si šla vyzvednout štosy pošty pro svůj rajon, abych je mohla protřídit a poskládat na pochůzku. Když jsem měla hotovou obyčejnou i doporučenou poštu, zopakovala jsem si stejné kolečko s úsekem rajonu za nemocnou kolegyni, Fýbrtovou. Nachystala jsem tašky na rozvoz do úložných schránek, kde si je později na pochůzce vyzvednu, a celá ověšená jsem běžela na ranní autobus, který odjíždí od zastávky před budovou krátce po půl osmé. Bohužel mi ujel před nosem a tak jsem se vydala s plným batohem, brašnou přes rameno a dvěma taškami v rukách, na vzdálenou tramvajovou zastávku.

Zbytek dne nebyl o moc lepší, ráno jsem vstala špatnou nohou. Postupem času jsem zjistila, že jsem se při skládání pošty v ranním shonu několikrát přehmátla a teď jsem se musela vracet, navíc v říjnovém sychravém počasí začalo mrholit. S vidinou šálku silné kávy před očima, jsem pokračovala v roznášce s vůlí lvice. Po půl jedné jsem měla hotovo a mohla jsem se vrhnout na nový úsek za Fýbrtovou. Vytáhla jsem zmačkanou mapku s vyznačenou částí, a když jsem se zorientovala, vyběhla jsem zkratkou přes dvůr základní školy. Zrovna zvonilo a proti mně vyběhla tlupa druháčků, s jekotem odhodili aktovky, rozestoupili se do kruhu, hodili na zem pomeranč a začali hrát kopanou. Nic se nezměnilo, pobaveně jsem se ušklíbla. Abych se jim vyhnula a nedostala pomerančem do hlavy, udělala jsem obrat v bok, přeskočila nízkou zídku a přeběhla silnici. Na druhé straně jsem obešla kontejnery na papír obloukem, abych zbytečně nepokoušela svou rozviklanou pevnou vůli. Po druhé hodině jsem měla hotovo a letěla jsem zpátky na autobus, který mě odveze na hlavní budovu, kde mě bude čekat úřadování.

To odpoledne jsem se doma sotva ohřála, vypila jsem kávu a něco zakousla a už jsem spěchala o patro níž, kde mě čekala jedna příjemná povinnost. V našem patrovém domě jsou čtyři byty; v přízemí bydlí osamělá stařenka a společnost jí dělá černý pudl Bert, naproti žije moje nepříjemná bytná, Kráčmerová, se svým manželem alkoholikem a nahoře já a mladí sousedi. A proto se není čemu divit, že jsme se s paní Modrou, stařenkou z přízemí, které říkám domácky Bábina, brzo spřátelily, jako jediné dvě, relativně normální, osamělé duše. Poslední dobou každý den chodím venčit jejího psíka, protože Bábina má potíže s koleny. Když bylo ještě babí léto, hezké počasí a teplo vylákalo paní Modrou ven. Sedávala na lavičce v malé zahradě našeho domu a četla si časopis nebo luštila křížovky, zatímco Bert si užíval pobíhání v trávě. Často jsem se k nim přidala a házela mu míček. Tento trpasličí pudl přímo zbožňuje aportování, a proto jsem hned vystoupala v jeho žebříčku hodnot na nejvyšší příčky. Zběžně jsem vykoukla oknem, bylo už pět hodin, venku se stmívalo a na nebi se kupily černé mraky. Teple jsem se oblékla a vzala si radši nepromokavou bundu s kapucí, a do kapsy kousek rohlíku. Seběhla jsem schody do přízemí a už jsem zvedala palec ke zvonku, když se s vrznutím opatrně pootevřely dveře. Na tváři mi naskočil pobavený úsměv. V tenké škvírce se ukázal stařenčin obličej, obklopený kšticí bílých kudrlin, připomínající odkvetlou pampelišku. Jakmile se ujistila, že to jsem já a ne lupič, otevřela dokořán. "Už zase?" bavila jsem se. "Nezvonila jsi?" optala se vyjeveně, křehkým hláskem. "Ne." "Tak to vidíš, jak jsem stará, tak jsem nahluchlá. Bertík skákal na dveře, myslela jsem, že jsem přeslechla zvonek." Podávala mi vodítko, abych ho připnula psovi. "Je to chytrolín, pozná, že jdu pro něj. Asi má na to nějaký psí šestý smysl," smála jsem se. Sotva byl na vodítku, vystřelil ke dveřím a začal tam vyskakovat do výšky, jako akrobat. "Neboj, Berte, už jdeme." "Bětko, nechceš deštník?" starala se bábina. "Ne, děkuji. Snad se stihneme vrátit, než se rozprší. Radši už poběžím, nechcete nakoupit?" Bábina zavrtěla hlavou a tak jsem vyběhla ven. Bert, protože má z neustálého vysedávání doma přemíru energie, začal okamžitě na navíjecím vodítku řádit, jako černá ruka. Tu vběhl do kaluže, támhle potřeboval napsat vzkaz a už zase hrabal v trávě, nebo sbíral do tlamy klacíky. Musela jsem ho trhnutím usměrnit, svižným krokem jsme opustili brankou zahradu a vydali se po naší oblíbené trase, ulicí doleva, napříč sídlištěm k našemu hřišti. Když je tam prázdno, což v tuhle hodinu a v sychravém počasí bývá, zakotvíme tam, a já mu obvykle házím míček, aby se vyřádil. Jenomže tento pes, velikosti kapesního vydání, klame tělem a ukrývá v sobě energie, jako jaderná elektrárna. A z toho důvodu jsem dnes na hřišti místo míčku, vytáhla z kapsy kousek rohlíku, načež Bert, který už chvíli netrpělivě vyhlížel mé ruce, nevěřícně zkameněl a dokonce přestal vrtět bambulí, kterou má místo ocasu. "Promiň, Berte, ale dnes toho mám plný zuby. Hrát si budeme zítra, slibuju," mluvila jsem na něj jako na dítě, a protože se k ničemu neměl, rohlík jsem mu vnutila. Vzal ho do dvou zubů a následně protivně vyplil na zem, nespouštějíc pohled z mých kapes. Obrátila jsem je naruby, aby se mohl ujistit, že před ním neukrývám žádný tenisák. Následně se mi, v přímém přenosu, naskytl pohled na jeho hluboké zklamání a uraženost. Svěsil hlavu a poodešel ode mě na dva metry, aby tam zůstal stát otočený zády, a dal mi tak najevo, že se mnou definitivně končí. A to i přesto, že nás spojuje vodítko. Jeho rozhořčení rázem vyšumělo, když se k nám znenadání přiblížil člověk, vedoucí na vodítku válečka na čtyřech nohách. Bert se okamžitě našponoval, a když podle parfému zjistil, že se jedná o něžnou polovičku, stoupl si na špičky a začal se během svého tanečku čepýřit. Já jsem to zjistila díky informaci od jejího páníčka. Nechali jsme je seznámit se, jenomže, sotva se představili, už začaly padat z nebe po krátkých intervalech obří kapky, předzvěst průtrže mračen. Rychle jsme jim přerušili zábavu a vydali se každý opačným směrem. Bezmála jsem běžela tak, abych se stihla vrátit domů dřív, než se spustí liják a my bychom zmokli. Řídké kapky se zhušťovaly a ostrý vítr se zvedal v poryvech. Konečně jsem uviděla na rohu ulice náš patrový dům, vítr mezitím roztančil okolní stromy. Vzrostlá stará bříza za domem a tři menší smrky po jejím boku se rozhoupali do jednoho rytmu. Žádný valčík to ale nebyl, jejich v dáli černé siluety připomínaly v tomhle prostředí spíš přízraky z pohádky o Krabatovi. Jak jsem se blížila, pomalu se schovávali za hranatou šedivou budovu s oprýskanou omítkou, která trůní na rohu ulice jako temné sídlo, doupě ztracených stínu. Teprve když jsem se přiblížila, uvědomila jsem si, proč na mě můj dočasný domov působí tak morbidně až strašidelně - před domem opět nesvítí lampa. Nejsem Sherlock Holmes, a přesto vím, kdo ji rozbil. Dlouhánovi a jeho partě velmi záleží na tom, aby nebyli na očích. Prošla jsem brankou a neklidně se rozhlížela za chůze do všech stran. Tísnivá a bezútěšná černota kolem našeho domu, kterou navíc umocňují hustě zarostlé keře podél plotu, mi nahání husí kůži. Procházela jsem dlážděným chodníčkem směrem ke vchodu, minula jsem přitom po pravé straně lavičku se zanedbaným pískovištěm, a škubla jsem Bertovi s vodítkem, protože mě k ní táhnul. Je zvyklý, že si tam občas sednu a nechám ho běhat po zahradě a stopovat naši veverku, zabydlenou na pozemku. Jenomže dnes to není dobrý nápad. Už jsem byla jen kousek od dveří, chystala jsem si klíče, když tu se najednou něco velkého přede mnou pohnulo. Úlekem jsem nadskočila, krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Rychle jsem zamžourala do tmy před sebou, oči si naštěstí už trochu přivykly, a tak jsem rozpoznala dvě osoby, sedící na schodku před dveřmi a psa. Tak tady máme hned dva z těch stínů, ušklíbla jsem se. Nechápu, jak se jim povedlo tak dobře se skrýt. Ozvalo se tichounké zavrčení a následně se někdo zahihňal. "Vem si ho!" vybafl. Hlas jsem okamžitě poznala. Rozdrážděný pes, povzbuzený jejich slovy, se s hromovým zavrčením vrhl proti nám. S výkřikem jsem stačila uskočit vzad a stáhnout s sebou vodítko. Když jsem se pak oklepala z šoku, zjistila jsem, že to všechno bylo zbytečné. Ta jejich přerostlá bestie byla uvázaná k zábradlí, takže útok skončil jen jakýmsi hýknutím a krkolomným přemetem. Díky tomu, jak jsem v panice strhla vodítko, se saltu nevyhnul ani Bert. Teď se polámaný zvedal ze země a celý se klepal. V kapucích zamaskovaní maníci, se mohli potrhat smíchy a mezitím se pořádně rozpršelo. "To bylo vážně moc vtipný!" vylila jsem si zlost, když jsem vzala svěřeného psa do náruče. "A jé. To je Ledová princezna," informoval hluboký hlas svého kumpána. "Baví vás trápit zvířata?" pokračovala jsem, ignorujíc jeho nejapnou poznámku. Lomcoval mnou vztek. Jeden z nich vytáhl mobil a zapnul na něm baterku, takže nás rázem osvítilo bledé světlo a my se vzájemně jeden na druhého mohli konečně podívat. Ten sedící napravo si odplivl a odsekl: "Co je mi po tom, je to snad můj čokl?" "Ticho, Johny." Ten druhý, který držel mobilní telefon, si odhrnul z hlavy kapuci. Tvářil se smířlivě. Odhadovala jsem, že mu může být kolem dvaceti let. Tvář měl v bledém světle ostře řezanou, ale ne nepřátelskou. Viděla jsem, že má na hlavě zvláštní výtvor, zřejmě to v dobách své slávy mělo být číro, teď mu hnědé vlasy tak akorát padaly do tváře. Náhle jsem si uvědomila, že ho tu vídám se psem nejčastěji. Když promluvil, aby se pokusil své činy svým způsobem obhájit, nevědomky mi potvrdil, že on je vlastníkem hlubokého hlasu. "Sorry, Princezno, jen klid. Myslel jsem, že jde ta stará škeble." Zalapala jsem po dechu. To má být omluva? K tomu nebylo co dodat. Zničehonic nečekaně vstal. Najednou se tyčil vysoko nade mou jako Eiffelovka a to se neřadím mezi diblíky. S němým úžasem jsem k němu zvedla oči a on se pokusil přátelsky pousmát. Začal něco štrachat v kapse bundy. Udělala jsem instinktivně krok vzad a napjatě vyčkávala. Konečně tu věc vylovil, natáhl ke mně ruku a rozevřel dlaň. "Mám návrh," prohlásil významně a začal mi před očima mávat tím svým pokladem. "Zahulíme si na usmířenou." Vytáhla jsem obočí a následně nakrčila nos, ten jeho "matroš" smrděl na sto honů. "Díky za nabídku, ale nehulím," zklamala jsem ho. "Tak si dej se mnou aspoň práska," nenechal se odbýt a poklad v jeho ruce vystřídala krabička cigaret. "Možná příště," vynutila jsem úsměv, doufajíc, že když ho ponechám v naději, dá mi teď pokoj. "A ty nehulíš vůbec? Nebo jen někoho," zahalekal jeho kamarád Johny s cigaretou v zubech, a tlumeně se svému vtipu zachechtal. Protože se uvolnilo na schodech místo, když Dlouhán vstal, využila jsem toho a protáhla se s Bertem v náručí ke dveřím. Jejich pes se na mě snažil sápat, ale Dlouhán ho zadržel svou dlouhou nohou. "Tak čus," pozdravil mě, když jsem odemkla a mizela ve dveřích. "Čau," odpověděla jsem mu a vzápětí se na chodbě srazila s bábinou. Netrpělivě mě vyhlížela před dveřmi bytu, s paličkou na maso v ruce. Vylekaně jsem ucouvla. "Slyšela jsem hlasy, jsi v pořádku, Bětko?" "Ano, všechno je v pořádku." Mezi dveřmi jsem jí předala, durch promoklého a ještě trochu vyděšeného, psa. Přijala jsem s poděkováním zabalenou bábovku a už jsem si to rázovala k sobě domů.