3. kapitola

18.10.2020

3

Ležela jsem už v posteli a s úzkostným pocitem se vyhýbala pohledu na strop a jeho stíny, které se mi za temných nocí začínají před očima vlnit, když jsem i přes zvuky televize zaznamenala dupání po schodech. Sousedi se vrací domů, pomyslela jsem si. Soustředila jsem se na film a snažila se ignorovat zvuky odvedle. Hluk sílil. Než jsem si stačila uvědomit, že je hlasitější než obvykle, už nebylo pochyb o tom, že se v bytě zvrtla hádka. Ostražitě jsem se na posteli posadila a zaposlouchala se. Mezi dvěma mužskými hlasy, se mísil i dívčí, který na oba hystericky ječel. Začaly se ozývat dunivé rány a nadávky. Strhla se pořádná mela. Vstala jsem z postele a šla rozsvítit, abych si mohla z šuplíku vytáhnout sluchátka a ucpávky do uší. Vrátila jsem se do postele s notebookem a pustila si film. Tady to vážně nemá cenu. Přes sluchátka jsem párkrát zaznamenala hlučné prásknutí dveří a ucítila přes stěnu zadunění, ale zakázala jsem si přemýšlet nad tím, co se vedle děje. Násilí mezi nimi, se mě netýká, v opačném případě bych se mohla se zlou potázat. Názorným příkladem mi byla vybitá okna Kráčmerových z přízemí. Už tak se na mě zaměřili víc, než mi je příjemné. A proto jsem zvýšila do sluchátek hlasitost, zavrtala se do přikrývky a asi díky rozsvícenému světlu, které mé strašidelné stíny na stropě zahnalo, jsem při filmu brzo usnula.

Ráno jsem byla vzhůru o půl páté, jako každý všední den, a nachystala se do práce, jako obvykle. Nic netušíc jsem se teple oblékla a vyběhla na chodbu, kde jsem narazila na psa. Co tam dělá, utekl snad sousedům z bytu? Nebyl na vodítku a neměl náhubek, prostě volně ležel uprostřed úzké chodby. Byl otočený zády a nevšímal si mě, já se ale rázem, pod všemi těmi vrstvami oblečení, zpotila. Co mám dělat? Pokud se chci dostat ven, musím projít kolem něj. Potřebuju jít do práce, to se mám z okna slaňovat jako Spiderman? Vyděšeně jsem se kolem sebe rozhlédla a zkroušeně usoudila, že nemám na výběr. Musím kolem projít. Je vážně tak zlý? Včera po nás agresivně vyjel. Zadívala jsem se na psa, vypadal jako přerostlá hromada béžových chlupů, mohutné tělo samý napjatý sval, ale působil klidně a smířeně. Jen ležel, hypnotizoval očima kliku u dveří a sem tam se zachvěl zimou. Dobře, zatím mě ignoruje. Prostě ho tiše obejdu, přece to není lidožrout. Udělal jsem dva kroky blíž, jen zastřihal svěšenýma ušima, ale nenamáhal se zvednout hlavu. Udělala jsem další dva delší kroky po špičkách, minula jsem jeho nataženou přední nohu a hlavu. To byla pro mě nejtěžší chvíle napětí. Najednou jsem uviděla pod ním krev, rozmazané rudé šmouhy, hrklo ve mně a srdce mi vyletělo až do krku. V úleku jsem udělala smykem prudký pohyb vpřed a už jsem stála na schodech, kde jsem se najednou cítila v bezpečí, díky volnému průchodu ven. Ohlédla jsem se teď po něm se strachem v očích, ale pes mě ještě stále ignoroval. Ležel, hlavu položenou na předních nohách, a sledoval kliku u dveří, jako by očekával, že se co nevidět každým okamžikem pohne a on bude omilostněn a vpuštěn dovnitř. Přejela jsem ho zkoumavě očima, byla jsem teď o poznání odvážnější, když jsem měla před nosem východ. Sice se v tom nevyznám, ale jsem si jistá, že je to bojové plemeno. Měla jsem z pekla štěstí, že mě nechal jen tak kolem sebe projít. Odvrátila jsem se a seběhla pár schodů, jenomže mi to nedalo a naposled jsem se na něj otočila. Proč má pod sebou krev? A proč je vyhoštěný na chodbu? Velký béžový pes, s bílou náprsenkou a obrovskou širokou hlavou a mohutnými čelistmi - včera to vypadalo, že nás s Bertem oba sežere jako jednohubku. Teď se ani nehnul, jsem pro něj vzduch. Překvapily mě jeho oči. Byly sametově hnědé, s černým lemováním a... smutné. Odtrhl pohled od dveří a podíval se na mě. Najednou se mi zdálo, že má téměř lidskou tvář, jen promluvit. Mrkl, a už zase zíral na dveře. Najednou mě napadlo, že bych mohla z bytu přinést deku, vždyť mu musí být zima. Bert by tu už dávno skučel jako na lesy a dožadoval by se pozornosti. Jenomže to by znamenalo, že musím zase kolem něj projít a na to jsem si netroufala. Navíc už nemám čas. Zazvoním na Dlouhána a připomenu mu, že si zapomněl něco na chodbě.... Ne! Co tě to napadá, vždyť je pět ráno, zakroutí ti krkem. A tak jsem to vzdala a šla.