4. kapitola

18.10.2020

4

Vstupní brankou jsem se vracela kolem třetí odpoledne, měla jsem za sebou perný den a těšila se, až budu doma a dám si horký čaj a bábovku od bábiny. Byla jsem promrzlá, od rána je pošmourno a na pochůzce jsem se nevyhnula několika přeháňkám. Jakmile jsem za sebou zavřela chatrnou branku a pomalu se blížila po dlážděném chodníčku k oprýskaným vchodovým dveřím, ze zamyšlení mě nepříjemně vytrhl tísnivý pocit. Dříve než mi mohlo dojít, o co jde, a než jsem stačila zareagovat, viděla jsem přes skleněnou vitráž dveří skupinku, jak schází schody. Mířili si to přímo proti mně. Co jen budu dělat, už mě museli zmerčit... V návalu paniky jsem se otočila na patě. Jenomže po pár krocích jsem si uvědomila, jak divně to vypadá, udělala jsem otočku zpět a pokračovala původní trasou. Po tomhle vyšinutém zkratu, kterého si museli všimnout, mě polila vlna nervozity. Trio, skládající se ze dvou kluků a dívky, vyšlo z domu proti mně. Kluk po levé straně měl tvář zarostlou strništěm, byl průměrně vysoký, navlečený do šedé uválené mikiny a prošoupaných džínů s nášivkami jakýchsi lebek. Vypadalo to děsně. Podle oblečení, které ze sebe zřejmě nikdy nesvléká, jsem poznala, že je to Johny. "Rád tě vidím," vyhrkl na mě Dlouhán. Tvářil se znepokojeně a navíc, nebyl sám. Při pohledu na jeho doprovod, jsem zapomněla na společenské chování, a aniž bych to udělala vědomě, spadla mi brada. Z trojice vypadal nejcivilizovaněji, v kožené bundě, černé mikině a džínech děravých na koleni. Tyčil se vysoko nad nimi a díky klátivé chůzi připomínal stožár zmítající se ve větru. Pravačku měl zaháknutou kolem pasu své dívky. S němým úžasem jsem na ni zůstala hledět. Byla to krasavice, která se nevidí. Hned na první pohled člověka zaujaly její černé, dlouhé, zacuchané vlasy, vyholené na boku do půlky hlavy, a tím pádem vynikl velký tunel v uchu. Temné kruhy pod očima v hubené tváři s vystouplými lícními kostmi, průsvitně bledá pleť a vyzáblá postava; vypadala, jako by po měsíčním pobytu vylezla z hrobu. Teda, ty v tom pěkně lítáš, myslela jsem si. A aniž bych to dělala vědomě, zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Nepřítomný pohled naznačoval, že s námi nesdílí stejnou realitu a vůbec jí nevadilo, že se její vyzáblá postava doslova topí pod obrovskou mikinou, dlouhou až po kolena. Bezpochyby ji měla zapůjčenou od svého nadprůměrně vysokého přítele. Nedokázala jsem od ní odtrhnout očí, ona naštěstí zcela ignorovala moji přítomnost, stejně jako jejich pes ráno. Mého zájmu si ovšem všiml Dlouhán, a když můj pohled sklouzl z vedlejšího objektu na něj, a já uviděla jeho napjatou tvář se zatnutými čelistmi a ty ocelové, chladné oči, které mě skrznaskrz probodávaly, škubla jsem sebou, jako bych se probrala ze snu a pohled zapíchla do země. "Máš chvilku?" zastavil se proti mně. Promluvil nečekaně vlídným tónem, který se neshodoval s jeho výrazem. "Záleží na co," prohodila jsem vyjeveně. Pustil svoji trofej ze záhrobí, udělal dlouhýma nohama krok a už stál tak těsně u mě, až mi to bylo nepříjemné. Oba společníci se drželi v povzdálí a jediné, o co jevili zájem, byla krabička cigaret, kterou vytáhl Johny z kapsy. Naléhavě se na mě teď podíval a mírně ztišil hlas: "Já vím, že se občas chováme jako idioti, ale teď bych vážně potřeboval tvoji pomoc." Koukala jsem na ně jako u vytržení. "Pomoc? Ode mě?" Usmál se. "Jasan. Nevidělas dneska Whisky?" Mlčky jsem povytáhla obočí a přemítala, jestli se mám hloupě zeptat na to, co tím myslí, nebo chytřeji odpovědět ne. "Psa," připomněl mi a na čele mu naskočila vráska znepokojení. "Aha," vydechla jsem si. Už jsem myslela, že mě chce snad obviňovat z krádeže alkoholu. "Určitě víš, jak vypadá. Je to žlutá fenka pitbula, má bílou náprsenku, kožený obojek s cvoky... Ona je moje zlato a dneska bohužel zmizela." Dal hlavu na stranu a jeho hlas zněl téměř žalostně. "Viděla jsem ji ráno, když jsem šla do práce. Ležela na chodbě..." Nedokončila jsem větu, protože mě zarazil jeho výraz. "V kolik?" zeptal se. "Před pátou ráno..." Zalapal po dechu a pak se pomalu otočil na dvojici za sebou. "Johny!" zařval. Johny úlekem upustil zapalovač z ruky a zombice poprvé se zájmem zvedla hlavu. "Tys mi lhal," zaútočil napruženě na Johnyho. "Ty vole," zakřepčil ochraptěle jeho kamarád a zohnul se pro zapalovač. "Budeš věřit ňáký buchtě, nebo mě." Dlouhán k němu výhružně přistoupil, ale zatím si vrazil ruce do kapes. Zadíval se mu do tváře a řekl: "Ty mě neštvi, vole." "Johncek ji v noci vyhodil na chodbu," promluvila Zombice, a lelkovatě potáhla z cigarety. "A to mi říkáš až teď?" obrátil se na ni. "Proč mi tvrdil, že ráno utekla při venčení? A ty ho kreješ!" "Přesně kvůli tomuhle, Luke," rozhodil rukou Johny. "Věděl jsem, že se budeš takhle chovat. Nedá se s tebou mluvit." Dlouhán do něj najednou prudce strčil, až Johny zavrávoral a nakonec spadl na zadek. Zvedl se a oprášil si kalhoty. "Napravím to, kámo. Vím, že sem to podělal," obrátil. "Vona po něm ale vyjela, Lukáši. Nedalo se nic dělat, bylo to bezpečnější pro všecky," projevila se Zombice. "Theo, prosím tě, aspoň ty mi nelži," unaveně se na ni podíval. Zombice Thea se ale stále tvářila nezúčastněně. Měla jsem pocit, že je načase, abych opustila scénu a tak jsem začala nenápadně couvat, abych je následně nepozorovaně obešla obloukem do domu. "Vona tě jen bránila," řekla mírně. "S Johnym jste se rvali, byl si na káry, ale tohle si snad pamatuješ ne? Převrátila ten blbej skleněnej stůl, všechno bylo rozbitý, všude střepy. Pak jsi nějak blbě spadl a zůstal jsi ležet, Johny ji mezitím vyhodil na chodbu. A byl klid," pokrčila rameny. "No výborně! Já myslím, že ji Johny nevyhodil, protože byla nebezpečná, ale protože byl kardinálně nasraný, že mu rozsypala to nádobíčko na stole. Je to tak?" "Hele, Luke, nezlob se. Jdu ji hledat, určitě neutekla daleko," vztyčil bílou vlajku Johny a vystřelil ze zahrady. "Jo, to bys teda sakra měl!" hulákal za ním. " A měls to udělat už ráno, místo vymejšlení lží! Do prdele," odplivl si. Nečekala jsem, až si to tam spolu vyřídí. Podařilo se mi proklouznout ke vchodu a už za mnou práskly dveře, když jsem zaznamenala, že se na mě Lukáš otáčí. Nakonec se vydal za Johny a Zombice Thea se zatím uvelebila na lavičce. Na chodbě byla tma, ale nenamáhala jsem se hledat vypínač, abych rozsvítila, světlo z okna stačilo. Vzala jsem si ze studeného radiátoru katalog, adresovaný na mé jméno, a letmo projela zbytek nahromaděných letáků. Zvenčí je ve dveřích otvor pro schránku, ale na druhé straně to padá na zem, jednou za čas vše někdo posbírá a položí na radiátor pod nástěnkou. Většinou je to bábina, která z bytu téměř nevychází, takže pošta podle toho vypadá. Rozdělala jsem z módního katalogu průhledný obal s otiskem boty a cestou po schodech jej letmo prolistovala, když jsem cosi uviděla a zaraženě zůstala stát. Před mými dveřmi stála neforemná postava ve vytahaných teplácích a červeném svetru s velkým okem na zádech. Nevěřícně jsem zamžourala do temné chodby. Už zase... Co to, kruci, dělá Kráčmerová před mým bytem? Šeptala a rozhazovala rukama, jako kdyby s někým mluvila. Jenomže tam stála sama. Byla tak zabraná do hovoru s imaginárním společníkem, že si mě dosud vůbec nevšimla. Vypadalo to, že je v transu. Držela v ruce hadr a u nohy stál kbelík, ze kterého se kouřilo, chystala se na pravidelný úklid. Jenomže ona neuklízí, ale zírá na dveře od mého bytu a něco si šušká. Musela jsem jí ten podivný dýchánek přerušit. Opatrně, abych ji nevyděsila a ona mě neshodila ze schodů, jsem ji pozdravila. Škubla sebou, otočila se na mě a pozdrav mi hlasitě opětovala. Ustoupila, abych mohla projít domů, přitom ze mě nespouštěla své vodnaté oči a pomačkaná tvář padesátnice se ještě víc zkřivila. Téměř jsem kolem ní proběhla a ucítila přitom závan pachu kočičích granulí. Doma jsem se zamkla a nechala klíč v zámku.