5. kapitola

18.10.2020

5

Rodina žije daleko, jezdím za nimi jen sporadicky, a proto mám ve své životě pouze tři blízké duše - nejlepší kamarádku Hanku, Bábinu a Berta. S povděkem jsem si to opět připomněla večer, když jsem Bábině přivedla z procházky psa. "Pojď dál. Uvařila jsem silný slepičí vývar, vezmeš si ho v hrnci domů. Mám ti nandat už teď?" usmála se na mě. Přikývla jsem. Bábina mi často posílá navařené jídlo nebo bábovku a já jsem za to ráda, protože sama pro sebe si nevařím. Donesla mi talíř polévky a sama se usadila proti mně, Bert jí skočil do klína a stočil se do klubíčka. "Netuším, co se to s tím klukem stalo, dneska tu lítal jako pometlo a jen sprostě nadával," starostlivě pronesla a nepřítomným pohledem se zahleděla z okna. "Myslíte Lukáše?," řekla jsem pobaveně a usrkla nudli ze lžičky. Bábina na mě vrhla rychlý znepokojený pohled. "Bětko, nebratříčkuj se s nimi. Jsou nebezpeční, jsou to gangsteři!" vyhrkla rozrušeně. Podívala jsem se na ni a zacukaly mi koutky, ale podařilo se mi udržet vážnou tvář. "Paní Modrá, jsou to jen obyčejní puberťáci, kteří se flákají a..." "Ne," skočila mi do řeči, " podceňuješ je. Zrovna ten Lukáš má prsty v něčem moc špatném. Vyhledávají ho tu samí pobudové a takoví typy, už od pohledu kriminálníci. Jakmile se setmí, nikam raději nevycházím a ty bys měla dát na sebe dobrý pozor. Víš, ten Lukáš je ztroskotanec, úplně zvlčel. Pracuje prý někde na baru, ale moc tomu nevěřím. Chápu, že to neměl lehké, po té tragédii a všem, co se stalo, ale to ho neopravňuje se ke mně chovat hrubě a dělat ze sebe takového gaunera." "Tragédii?" zbystřila jsem. Bábina na mě čile pohlédla. "Přišli o rodiče, zabili se v autě. On a jeho starší bratr zůstali sami, pokud vím, žádné příbuzenstvo nemají. Už je to pár let, Lukáš byl ještě nezletilý, bylo mu asi patnáct šestnáct a Markovi asi něco přes dvacet let. Měl ho na starost do jeho osmnáctin. Moc to nezvládl, nevycházeli spolu, a jakmile Lukáš dosáhl zletilosti, Marek se z bytu odstěhoval." "Musí být hrozné, přijít o rodinu," hlesla jsem zamyšleně. Nedokážu si to představit, bohatě mi stačilo, když jsme se před rokem a půl doma rozhádali, protože jsem se rozhodla odstěhovat se ke svému příteli, se kterým rodiče nesouhlasili. Nelíbilo se jim, s kým chci žít a že nakonec měli pravdu, jsem se přesvědčila docela záhy. Rodinnou rozepři jsem nesla velmi těžce, přestože trvala sotva pár měsíců, během kterých jsme spolu nebyli v kontaktu. "Byli to dobří lidé, ti Fojtíkovi, život je někdy tak nespravedlivý. Byli jsme si blízcí, klukům jsem vlastně dělala babičku a občas je hlídala, aby si jejich rodiče mohli odpočinout a někam si vyrazit. Měla jsem je ráda, byli to roztomilí kloučci, i když občas rošťáci, ale kteří kluci nejsou," vřele se pousmála. "Tento dům je plný špatných osudů," pronesla najednou tajemně. Odnesla jsem prázdný talíř do dřezu a umyla ho. "Vážně?" dychtivě jsem zasedla zpátky. " Je fakt, že kromě vás, tu jsou jen podivíni. Například Kráčmerovi - ti jsou jak vystřižení z blázince." "Nech bejt, Bětko. Kráčmer je jen alkoholik, ale paní Kráčmerová si v dětství prošla peklem. Jestli má někdo právo se chovat jako podivín, je to ona." Pokývla na důraz hlavou, až se jí lokny nad čelem zatřepotaly. "Co se jí stalo?" nahnula jsem se zvědavě vpřed. "Strašná tragédie. V krátkém čase přišla o matku, otce a nakonec i o babičku. Byla ještě mladinká, když skončila na psychiatrii na dětském oddělení a následně žila v domově. Myslím, že si následky z toho nese dodnes." Zachmuřeně jsem se opřela do židle. "To je příšerné... Tím se tak trochu vysvětluje to její bláznivé chování. Už několikrát jsem ji nachytala, jak na někoho mluví na chodbě." "Ano, to dělá velmi často." Možná se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit, že paní Modrá zbledla. "Údajně mluví se svojí matkou." Zamrazilo mě. "Neříkala jste právě-" "Ano. Právě o to jde." Víc jsem z ní nedostala. Bábina mě tvrdila, že mě nechce zbytečně děsit, jako bych snad byla z cukru. Zklamaně jsem se odporoučela se k sobě. Paní Modrá mě pozvala večer na návštěvu, ve snaze mi zlepšit náladu. Místo toho mi nasadila brouka do hlavy. Začala jsem horlivě dumat nad tím, kde bych se mohla o minulosti Kráčmerové dozvědět víc.

V noci bylo jako po vymření. Ten nezvyklý klid, mi nahání husí kůži. Zjistila jsem, že hrobové ticho je horší, než kdyby vedle prováděli své obvyklé činnosti. Byla jsem sama, zoufale sama. Rodina žije na jižní Moravě, tři hodiny vlakem. Odstěhovala jsem se do Čech za přítelem, jenomže po roce a půl jsme se rozešli a já tu uvízla jako trosečník. Znám jen Hanku, nejlepší kamarádku, se kterou pracuji - zrovna o víkendu spolu vyrazíme na nákupy a na kafe, už se nemůžu dočkat. Na tohle se snažím myslet a na další příjemné věci, když mě uprostřed noci objímá tma. Ovšem není to snadné, nemůžu se soustředit na pozitivní myšlenky, když nade mnou visí ta stínová příčka, odrážející se od světla z okna. Úplněk ustoupil, ale přesto mi sem noc hází stíny, které se vlní a pohybují. Nedokážu z nich spustit oči. Co to kruci je, blázním? Blíží se půlnoc, pokud se nemýlím... ano. Jedna minuta, dvě minuty... po třetí minutě se stínová masa od příčky odpojila a odplazila se do kouta v rohu. Přesná jako hodinky, pomyslela jsem si jízlivě s jakýmsi pološíleným křivým úsměvem. Málem bych se tomu zasmála nahlas, nebýt té části mé mysli, která to bere vážně. Co když to nejsou jen představy? Co když je to skutečné... V tu chvíli se z temného rohu za trámem, vynořily lidské oči.