6. kapitola

18.10.2020

6

"Já to viděla, Hano, věř mi!" "Ale prosím tě. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Jde to s tebou z kopce, potřebuješ si odpočinout. Vyber si dovolenou, pokud vím, celý rok jsi nikde nebyla," pohlížela na mě starostlivě, když jsme ráno postávaly na zastávce a čekaly na autobus. "Já vím," sklopila jsem hlavu. "Ale kam bych jela? Sama..." "To je fuk, hlavně odsud vypadni. Třeba k vašim," pokrčila rameny. "To by šlo." Rodiče mě uvidí rádi a já je taky. Od léta jsem za nimi nebyla. "Nenapadlo tě, že ti v bytě straší?" zkoumavě si mě změřila. "Pamatuješ, když jsem u tebe byla, co jsem ti říkala?" Vrhla jsem na ni odměřený výraz. Tehdy jsme se málem pohádaly a to jsem ji pozvala na kolaudovací párty, když jsem se první týden do bytu nastěhovala. Dotklo se mě, jak mi moje první samostatné hnízdečko poplivala. Prý by se tam dal natáčet horor, nelíbily se jí stropní trámy a celkově zanedbaný vzhled domu s pochmurnou atmosférou. Dala tomu celému korunu, když mi sdělila, že má pocit, že ji někdo sleduje. Tehdy jsem se na ni utrhla, že je přecitlivělá a že se svým platem si zatím nemůžu dovolit lepší bydlení. Usmířily jsme se a otevřely bublinky, pak se nálada rychle zvedla. Ovšem teď, po třech měsících, jí chtě nechtě, musím dát za pravdu. Hanka od té doby ke mně domů nevkročila. "Vím, na to se nedá zapomenout. Obzvlášť teď. Můžu se porozhlédnout po jiných bytech, ale teď se mi stěhovat nechce. Už jsem se zabydlela..." "Ty jsi šílená!" skočila mi do řeči. "Každý den mi tu vyprávíš příšerné historky o tom, co se tam děje. O bláznivé sousedce a o bandě feťáků vedle... a pak mi řekneš, že ses už zabydlela," poklepala si na čelo. "Já ti říkám, s takovou za chvíli mezi ty trosky zapadneš." Neklidně jsem se po ní ohlédla, naštěstí na zastávku přijel autobus a naši rozvířenou debatu jsme musely přerušit. Když jsme nastoupily, Hanka mi mimoděk sdělila, že se rozešla se svým přítelem Mírou. "Proč?" vyhrkla jsem rozrušeně. Měla jsem za to, že jsou nerozlučný pár a doufala jsem, že oni mi budou vzorem. Když došlo k jejich rozchodu, jakpak mám potom věřit na lásku? Existuje vůbec? Hanka se zavrtěla. "Tlačil na mě. Chtěl bydlet společně, ale já se na to necítím. Ne po pár měsících. A doma mě potřebují. Mám čtyři sourozence, máma má práce nad hlavu, snažím se vypomoct, co to jde. Vyrukoval s tím teď, když se to vůbec nehodí. Myslí jenom na sebe. Prostě bydlení, nebo rozchod. Tak to má," vystrčila vzdorovitě bradu a zahleděla se z okýnka. Po dvaceti minutách autobus zastavil na hlavním nádraží, Hanka s plnou polní vyběhla a zamířila k věžáku, kde zahájí svou roznášku. Já jela o zastávku dál, čekala na mě řada kanceláří a firem, kde se rychle zbavím první várky. Druhou si vzápětí vyzvednu z úložné schránky za rohem. Dnes mi, navzdory probdělé noci, jde práce od ruky, libovala jsem si, když jsem kolem jedenácté pomalu končila s roznáškou na svém rajonu a připravovala se na rozebírku za Fýbrtovou. V poslední ulici mě euforie rychle přešla, na jejím konci jsem zahlédla známou tvář. Byl otočený bokem, zíral do výlohy jednoho obchodu, ale byla jsem si jistá, že je to on. Projela mnou prudká vlna paniky a nevolnosti, zvedl se mi žaludek a zároveň rozrušením srdce klopýtlo. Sakra, sakra, sakra... jak mě našel! Čeká na mě, je to jasné. Nebo je tu náhodou? Ano, určitě je to náhoda, jde jen do železářství, matka ho tam pro něco vyslala. Hluboký nádech a výdech. Před očima mi přesto neočekávaně vyvstala scénka, jak mě jednou večer prudce odstrčil, a já jsem upadla na roh skříně a rozbila si hlavu. Balila jsem si tašku, chtěla jsem rozchod, on měl jiný názor. Nezajímal se, jak a kde jsem se zranila, prioritou pro něj bylo zajistit, abych neutekla. Využil chvíle, kdy jsem se sbírala ze země, a zamkl mě v pokoji. Zůstala jsem zavřená, s krvácejícím šrámem na hlavě až do noci, dokud se nevrátil v podroušeném stavu domů a neusnul. Byla to sice nehoda, ale já se tehdy utvrdila v tom, že je nejvyšší čas odejít. Trvalo mi ještě měsíce, než jsem našla vhodný levný byt a vše tajně zorganizovala, mezitím jsem stihla otěhotnět a zajít na interrupci. Pak, když byl jednoho dne dům prázdný, jsem nechala dopis na stole a utekla jako psanec. Možná jsem se zachovala jako srab, ale snažila jsem se o rozumnou domluvu celé týdny a nikam to nevedlo. Teď tu postává na rohu ulice, v místě a době, kdy mám roznášku. Doufala jsem, že se už neuvidíme. Doteď mi píše a volá, jsou to vesměs schizofrenické zprávy, v jedné mi vyznává lásku a v další mi sprostě nadává. Několikrát jsem změnila číslo a na sociálních sítích ho zablokovala, ale je to bezúčelné, je vynalézavý. Že mě ale vyhledá osobně, v to jsem nikdy nedoufala. Zvedl hlavu, jakoby vycítil můj pohled plný rozrušení a strachu, a obrátil tvář směrem ke mně. Škubla jsem sebou, rychle se obrátila k nejbližšímu domu a vytáhla jsem nervozně klíče. Ne, není na nákupech. Vykročil za mnou. Rychle jsem hledala správný klíč do zámku panelového domu, který nebyl v pořadí, a tím pádem jsem ho neměla připravený. Nemilosrdně se ke mně blížil, ohlédla jsem se přes rameno a zamračila se, zatímco on nasadil ten svůj pitomý úsměv, který mi kdysi připadal tak přitažlivý. Na třetí pokus se mi povedlo strčit do zámku správný klíč, vběhla jsem dovnitř a zabouchla za sebou. Akorát doběhl ke dveřím. Zírali jsme na sebe přes sklo. "Co chceš, Libore?" vyštěkla jsem. "Otevři," prohlížel si mě, po těle mi projela vlna odporu. Nemohla jsem ty jeho hnědé oči na sobě snést. Byly falešné, stejně jako jeho výraz. Vůbec se nezměnil, pořád stejné obnošené oblečení, plavé vlasy po ramena zastrčené za ušima, na pohublém obličeji špičatý nos a řídká bradka, kterou si pečlivě pěstuje. "Nechci s tebou mluvit. Mezi námi je to vyřízený," odvrátila jsem se. Snad aby mě zadržel, najednou vyhrkl: "Vím, co jsi udělala. Nenapadlo tě, se mě zeptat? V takové věci se nemůžeš rozhodovat sama! Bylo to i moje dítě." Ohromeně jsem se na něj zůstala zírat. " Otevři mi, promluvíme si," zaklepal na sklo. "Tvrdil jsi, že žádné děcko nechceš." "Choval jsem se jako blbec, ale teď jsem jiný, věř mi. Dej mi šanci, abych tě o tom přesvědčil," žadonil, přilepený na sklo. Váhavě jsem sáhla po klice. V tom mi myslí projela vzpomínka, jako blesk z čistého nebe. Stokrát jsem mu v minulosti odpustila, aby mi vzápětí dokázal, že se vůbec nezměnil. Naopak, že je horší. Ruka mi z kliky sklouzla a spustila se podél těla. Sledoval to neklidnýma očima, a když pochopil, že z toho nic nebude, začal vytrvale klepat na sklo. Zavrtěla jsem záporně hlavou a vyběhla schody. Tenhle panelák má naštěstí zadní vchod. Utekla jsem zadem přes parčík, a zbytek roznášky svého rajonu odložila na později. Navázala jsem rovnou na úsek Fýbrtové.