7. kapitola

18.10.2020

7

Zdržela jsem se dlouho do pokročilého odpoledne. Když jsem skončila rozebírku, postávala jsem ukrytá u základní školy a váhala, jestli se mám vrátit na poslední úsek, dokončit ho a riskovat tím, že na něj někde narazím, nebo to radši pro dnešek zalomím a odložím to na zítra. Jenomže tím bych si přidělala spoustu práce a zítra je pátek, chtěla jsem být brzo doma a jít na bazén. Zatracený Libor. Nakonec jsem se odhodlala risknout to, a vrátila se na místo činu. Libor tam samozřejmě nebyl, uběhly dvě a půl hodiny od našeho setkání. Zbytek pochůzky jsem byla ve střehu a stresu, viděla jsem ho v každém kolemjdoucím. Z hlavní budovy jsem vycházela až po půl páté, zmožená a doufajíc, že mám to nejhorší za sebou. Zítra se pokusím promluvit s vedoucí, jestli by mi nepřidělila nový rajon, musela bych se znova učit ulice a čísla domů, zmapovat si prostor a část města, ale zbavila bych se nervozity a stresu, že na mě bude opět někde číhat. Spokojená s řešením, jsem odcházela přes parkoviště nejkratší cestou domů, s očima zapíchnutýma do země. " Běto!" ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se a rázem mnou projel jedovatý šíp, zapíchl se do hrudi a otevřel ránu, která se konečně pomalu začínala hojit. Došla mi slova, vzmohla jsem se jen na: "Co tu zase děláš." Libor utíkal za mnou, napříč parkovištěm. Musel být schovaný za auty, abych si ho do poslední chvíle nevšimla. Bylo to neuvěřitelné, ale držel v ruce rudou růžičku. Nevěřícně jsem sledovala, jak se blíží, neměla jsem kam utéct. Ranní rozhovor s vedoucí, je zrušen; nemá to smysl, když bude chtít, vždy si mě najde. S úžasem jsem ho přejela očima. Byl kompletně převlečený, měl na sobě bundu, kterou kdysi dostal ode mě, vlasy si sčesal do culíku a - světe div se - oholil si bradku. To všechno kvůli mně? Ale přesto když se přiblížil, ušklíbla jsem se. Neskočím mu na to. Už nikdy! Zastavil se a přejel mě kriticky očima, zdálo se mi, že zaváhal. Copak, moje nová vizáž se mu nezamlouvá? Potěšeně jsem se usmála. Určitě by dal přednost dlouhým, tmavým vlasům, které mě zdobily až do našeho rozchodu. Ale teď mám červený přeliv a dredy. Navíc jistě vypadám utrmáceně, díky stresu a shonu, který mi způsobil. Otočila jsem se na patě a vykročila směrem pryč, když dosud ze sebe nic nevymáčkl. "Počkej," zahekal. Doběhl mě a vrazil mi do ruky růži. Podezíravě jsem se na něj podívala. Chodili jsme spolu čtyři roky, z toho rok a půl jsme sdíleli jednu domácnost. Tedy domácnost jeho matky - taky to podle toho vypadalo. Každý den mi dávala najevo, že mi tam nepatří ani lžička. Za tu dobu mi dal kytku jen dvakrát. Poprvé k osmnáctinám a podruhé k dvacátým narozeninám. Vzala jsem si ji a zároveň druhou ruku instinktivně sevřela v pěst. Omlátit ji o hlavu, přesně to by potřeboval. Ale ta nebohá růže nemůže za to, jaký vůl ji koupil. "Chci se usmířit," zablekotal. "Koukám, že se sama taky trápíš, pojďme to zkusit od nuly." Vyvalila jsem oči. "Zbláznil ses? Snad si nemyslíš, že jedna kytka všechno spraví. Je konec, hotovo. Už za mnou nechoď, buď té lásky." "Někoho máš?" podivil se a následně jedovatě dodal: "To bych se divil." Neurazilo mě to, znala jsem jeho vnitřní pohnutky. Vždy, když není po jeho, začne kolem sebe kopat. "Dej mi pokoj konečně." Pokračovala jsem v chůzi. "Víš co? Myslíš si o sobě bůhvíco, ale to jsi teda na omylu," vylítl. Přidala jsem do kroku. Cítila jsem, že se situace co nevidět vyhrotí a bude lepší, když nebudeme mít publikum. Obzvlášť nechci, aby mě viděli z práce. Jediné východisko pro mě bylo schovat se domů. Bude vědět, kde bydlím, ale tuhle hořkou pilulku musím spolknout, pokud se ho chci dnes zbavit. "Proč mě sleduješ, když podle tebe za to nestojím," oponovala jsem. "To jsem přece neřekl. Když na sobě oba zapracujeme a nebudeš dělat chyby, už nebudu mít důvod se k tobě chovat škaredě. Zkusíme to, co říkáš? Můžeme bydlet spolu, sami. S mámou to vyřídím." Jen při té představě mi naskočila husí kůže. "Nemám zájem. Mě je dobře takhle," řekla jsem. "Lžeš. Víš co?" Otřásla jsem se předem před moudrem, které z něj vypadne. "Myslíš si, že narazíš na nějakýho frajera, bohatýho cápka, ale víš co? Bude to jinak. Nabalíš si grázla, kterej tě bude mlátit a ty budeš ještě na mě vzpomínat, rozumíš? Budeš toho brzo litovat, jak ses ke mně zachovala, ale víš co? Já tě odkopnu jako špinavej hadr, právě tak, jak se teď chováš ty ke mně, rozumíš? To už bude na usmiřování pozdě, je ti to jasný?" "Naprosto jasný. Už aby to bylo," vysmála jsem se. To ho rozrušilo do té míry, že začal hulákat na celou ulici, lidé se po nás ohlíželi a já jsem byla malinká jako mraveneček. "Myslíš si, že jsem ten nejhorší, ale to teprve uvidíš, jací jsou jiní. Žádnej tě nebude nikdy milovat jako já, rozumíš? Já tě skutečně miloval a měl s tebou obrovskou trpělivost, rozumíš? A ty se pořád chováš jako kráva." "Sklapni!" okřikla jsem ho. "Odejdi, nech mě konečně být," zvolala jsem zoufale. Když se stále nehnul z místa, napřáhla jsem se a ohnala jsem se po něm kabelkou. Trefila jsem ho do hlavy. Nečekala jsem, že zůstane stát a že se trefím, a nečekala jsem, že to tak hlasitě zaduní. Libor se pod tíhou úderu prohnul vpřed a přikrčil se, vzápětí se rychle napřímil a vrhl po mě zuřivý pohled. Vylekala jsem se, ale zůstala jsem stát v obranném postoji. Když teď ustoupím, bude to moje osobní prohra. Získala jsem sílu, našla jsem v sobě odvahu, jsem jiná, než předtím. Už zdaleka nejsem bezmocná oběť jeho útoků a nálad. Udělal krok blíž, ale nehnula jsem se. "Zbláznila ses? Víš, jak to bolelo?" vyblekotal ze sebe, zmatený z mojí nečekané neohroženosti. Dřív bych už zaujala pokornou pózu a omlouvala se mu a prosila o odpuštění. "To proto, abys konečně mlčel. Nebudeš mi nadávat!" Otočila jsem se a pokračovala ulicí rovně. Náš dům jsem viděla na konci, srdce se mi rozbušilo. Panebože, jak to udělám, aby se nedostal za mnou dovnitř. Je silný, ve dveřích mě vytlačí. Přemítala jsem nad svými možnostmi a zároveň slyšela jeho kroky za zády. Po útoku se držel kus ode mě a mlčel. Jakoby tušil, že za chvíli budu zahnaná do kouta. Do poslední chvíle jsem spěchala, ale před brankou jsem vyběhla vpřed, bleskově ji otevřela a pádila přes pozemek k domu, abych stihla odemknout dřív, než mě dožene. V půli cesty přes zahradu jsem se zarazila, protože jsem periferním viděním vpravo někoho zahlédla. Zastavila jsem se a ohlédla se. Lukáš, zachumlaný v mikině a zahloubaný do svého světa, seděl na opěradle lavičky, s nohama na sedací ploše. Kouřil a byl bledý jako stěna. Když mě zmerčil, zvědavě zvedl hlavu. "Princezno, co můj pes? Neviděla jsi ho?" vyhrkl s nadějí. Zůstala jsem stát, už bylo pozdě na útěk. Navíc když se na scéně objevil rušivý element, Libor se bude držet zpátky. Ohlédla jsem se za sebe, postával tiše za brankou a sledoval nás. "Bohužel, neviděla," odpověděla jsem Dlouhánovi. Takže fenku ještě nenašli, zhodnotila jsem sklesle a bylo mi to líto. Ovšem nebyla bych tak empatická, kdybych toho dne ráno, neviděla její nešťastné oči. "Sakra," sklopil zarmouceně hlavu. "Určitě se brzo najde," řekla jsem povzbudivě a spěšně zamířila ke dveřím. V tu chvíli vrzla branka a Libor nevrle vkročil na pozemek. "Co tu děláš, vole?" zavolal na něj útočně Lukáš a seskočil z lavičky. Jejich oči se střetly a Libor se zarazil. Vylekaně se podíval na mě a pak na Lukáše. "Přišel jsi s ní?" odhadoval Lukáš z jeho reakce a podíval se na mě. Vycítila jsem vynikající příležitost a neodolala ji nevyužít. "Ne, neznám ho," pokrčila jsem lhostejně rameny. V tu chvíli se Libor setkal s Lukášovým mrazivým pohledem. "Chátro jedna," zařval na Libora, až mi přejel mráz po zdech. "Všem jsem vzkázal, že končím, tak mi sem nelezte. Kvůli takovým, jako ty, se plácám v děsným průseru!" Libor ztěžka polkl a vyjukaně na něj zíral, zatímco Lukáš si ho měřil pohledem, jako kočka myš. Kam zmizel ten borec, co si ještě před chvílí honil triko a pěl sebechvalné ódy? Zlomyslně jsem se usmála. Najednou přikročil až těsně k němu, takže mu přikrčený Libor sahal sotva po prsa a když ze sebe nic nevydal, zasyčel na něj: "Slyšel jsi mě? Vysmahni." "Nepřišel jsem za tebou. Vůbec tě neznám," bezbranně na něj zamrkal, jako zrovna vylíhlé kuře. Lukáš nechápavě ustoupil. Libor vycítil, že je jeho sok na vážkách a zaječel: "Ona ti lže! Je to lhářka, přišli jsme spolu!" Lukáš se na mě zmateně podíval a odhodil nedopalek. "Tu kytku má ode mě," ukázal prstem a já vyjeveně zvedla ruku, ve které se na stonku houpala zlomená růže. Nevšimla jsem si toho, musela přijít k úrazu, když jsem se oháněla kabelkou. Lukáš se na mě krátce podíval a zamračil se. "Ona tvrdí opak," prohodil. "Lže ti. Vždyť to říkám, je to chronická lhářka," vybuchl Libor. Situaci už nedokázal nervově ustát, vždy se projevoval ve stresu labilně. Přiběhl za mnou, chytil mě za paži a začal se mnou cloumat. "Proč mu neřekneš, jak to je? Lhářko, podělaná, tak se přiznej! Přišel jsem s ní, známe se moc dobře." Choval se jako blázen. Snažila jsem se jeho ruku ze sebe setřást, ale stisk zesílil, takže jsem rázem měla paži jako ve svěráku. "Pusť, dej mi pokoj," zaúpěla jsem bolestí. Dlouhán nás chvíli nevěřícně sledoval, až nakonec pohotově zakročil. "Nech moji kamarádku," vyštěkl a popadl Libora za límec od bundy, jako nevychované dítě ve školce. Libor mě okamžitě se strachem v očích pustil a pokusil se o útěk, ale Lukáš ho držel pevně. "Jsi hrubý na holky?" pouštěl na něj hrůzu. "Ne," zakňoural Libor. "Nesnáším takový parchanty, jako jsi ty. Dávej si na mě bacha," pustil ho na svobodu. "Ještě jednou tady budeš smrdět a já s tebou zatočím. Tohle je můj prostor!" Libor, se smířlivými gesty, ustupoval k východu. "Hele, sorry, kámo..." "Nejsem tvůj kámoš," zaburácel Lukáš hlubokým hlasem. "Vypadni!" Libor v mžiku vyjukaně zmizel za brankou. "Sráč," odplivl si, když byl konečně vzduch čistý. "Díky," vydechla jsem si, lehce potupně. "To nestálo za řeč," zavrčel a šel se usadit na původní místo. "Co to bylo za šaška?" optal se, když si do cigaretového papíru balil tabák. Výraz nepřístupného drsňáka na okamžik vystřídal docela milý úsměv, jenomže tento světlý okamžik byl tak prchavý, že jsem si po chvíli nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo. "Bývalý přítel," pípla jsem. Lukáš se hlasitě zachechtal a já bych se v tu chvíli nejradši propadla do země. "Pobavila si mě, to jsem potřeboval... Asi jste spolu moc hulili, ne?" vesele se na mě podíval. "Už jsem ti říkala, že marihuanu nekouřím," obrátila jsem oči v sloup. "Tím hůř," střelil po mě pohledem a oba jsme se dali do smíchu. Pak jsem se rozloučila a konečně šla domů. Zlomenou růži jsem hodila do koše a vykoukla z okna. Lukáš stále seděl na lavičce, zahloubaný do sebe. Ať je jaký je, za tohle mu budu vděčná. Jen díky němu mám jistotu, že se Libor u mě už neukáže. Když jsem šla o chvíli později venčit Berta, už tam nebyl. Napadlo mě, že se mu můžu odvděčit aspoň tím, že se venku po jeho psovi porozhlédnu. To je přece maličkost.

Večer, když jsem ulehla do postele, jsem nemohla najít klid. A to ani přesto, že ve vedlejším bytě bylo jako po vymření. Pořád jsem na něj musela myslet. Všechno pro mě byla minulost, než se zase v mém světě objevil. Seznámili jsme se ve škole, byl o rok starší. Uměl být okouzlující a ovládal sladké řeči. Rychle jsem se zamilovala, byl to můj první kluk. Pro všechny kolem to byla chyba. Jenomže to je něco pro mě, zakázané ovoce, vzrušení navíc. Po škole se vrátil domů, sto padesát kilometrů daleko a já pracovala na poště. Náš vztah ale neskončil, dojížděla jsem za ním o víkendech, a nakonec se, na jeho návrh, k němu přistěhovala. Doma došlo k prudké hádce, rodiče s tím nesouhlasili, ale já už byla plnoletá a samostatná. To jsem ještě netušila, co mě čeká. Libor žil s matkou, která ze mě zanedlouho udělala služku. A Libor si mě přestal vážit. Za pár týdnů jsem pro něj znamenala míň než vzduch, nechodil do práce a večery trávil radši s kamarády. Zůstala jsem sama. Jednoho dne jsem zjistila, že jsem těhotná. Musela jsem se rychle rozhodnout. Libor, jako zodpovědný otec, nepřipadal v úvahu a já jsem si byla jistá, že bych to sama, za takových okolností, nezvládla. Proto rozhodování nebylo dlouhé. Sotva jsem se objednala, přišla na mé těhotenství jeho matka. Její reakce mě šokovala. Nestála o to, aby její syn byl tak brzo otcem a dala mi návrh. Řekla mi, že když půjdu na potrat, půlku mi zaplatí - tak se z ní stal můj komplic. Ovšem za podmínky, že se to Liborek nikdy nedozví. Bylo mi to proti srsti, ale v tu dobu jsem už měla termín, a tak jsem s tím souhlasila. Hodila se mi každá koruna, když jsem si tajně šetřila na byt. Libor nic nepoznal, protože se staral jen o vlastní zájmy a já jsem brzo nato od nich odešla.