Vzpomínka na Inu

01.11.2020

Zítra je den Památky zesnulých, a proto jsem se rozhodla tímto uctít památku na svou fenku Inu a trochu na ni zavzpomínat.

Jak to začalo? Je tomu už třináct let, kdy jsem ji poprvé uviděla. Prohlížely jsme si tehdy s mámou stránky olomouckého útulku a vyskočila tam na nás fotka tříměsíčního štěněte s podivným jménem Ines. Byla to vlastně taková černá žížala, s ušima staženýma dozadu a smutným, vystrašeným pohledem. "Tu si vezmeme," zněla naše reakce. Přiznám se, že mě tehdy, v mladické egoistické nerozvážnosti, nezaujala. Toužila jsem po čistokrevném psovi, nejlépe stafordovi nebo pitbulovi. Protože jsem si ale vlastního psa přála už tak dlouho a rodiče celé měsíce přemlouvala ke svolení, jelikož jsem ještě rok po dokončení školy bydlela u nich, byla bych pro, i kdyby to byl třeba slon. Šly jsem se na ni osobně podívat a poptat se, nebylo to daleko, olomoucký psí útulek jsme měly tehdy téměř "za rohem". Paní nám otevřela a zavedla nás ke kotci. Když jsem ji uviděla, dá se říct bez nadsázky, že to byla láska na první pohled. Fotka se neshodovala s realitou, za mřížemi kotce nás vítalo energické, divoké štěně, černé s bílou náprsenkou a ušima jako dva lopuchy. Kotec sdílela se stejně starým štěnětem německého ovčáka, který jí ovšem hyperaktivitou nesahal ani po kotníky. Paní nám bohužel zároveň sdělila, že Ines je už týden zadaná. Asi díky zklamání, které to vyvolalo, nám řekla, že když si pro ni ti jistí lidé nepřijdou do dnešních osmnácti hodin, fenka bude naše. Měli celý týden na to, si ji vyzvednout, ale dosud neprojevili zájem. Vrátily jsme se domů a do šesti počítaly minuty. V sedmnáct padesát pět, jsme zavolaly do útulku a klaplo to, Ines byla naše. Plné nadšení jsme běžely pro naše nové štěně, jen tak, bez výbavy. V útulku jsem si ji poprvé pochovala, držela, jako by věděla, o co jde. Podepsaly jsme smlouvu, vyfasovaly jsme obojek (mám ho schovaný na památku), vodítko jsme naštěstí měly ale tak malinký obojek jsme tak narychlo nesehnaly, a dozvěděly se, že má mikročip a že byla nalezená na ulici ve Šternberku. A taky že je to kříženec jezevčíka a pitbula, takže se mi vlastně částečně splnilo přání.

Mimochodem její pitbulí stránka se ve velké míře projevovala do dobrých jedenácti let, což se vyznačovalo nevyčerpatelnou energií, veselou povahou a nadšením pro jakoukoliv sportovní aktivitu a lumpárnu. Ve zkratce - byly jsme nerozlučná dvojka.

Jméno Ines jsem jí nechala, ale zkrátila jsem ho na Inu. Brzo po adopci jsem se odstěhovala do vlastního bydlení a v příštích letech se Ina se mnou stěhovala ještě mnohokrát. Neměla se mnou ani zdaleka klidný jednotvárný život, ale myslím si, při její energické povaze, že by o to ani nestála. Běhání vedle kola, bruslí, letní plavání u vody, stanování, nekonečné toulky přírodou, cestování vlakem, turistické výlety po horách, poznávání nových lidí a prostředí, vše přijímala s nadšením a vítala, ne-li přímo vyžadovala. Protože když se nudila, dala to najevo tím, že provedla naschvál, nebo zničila nějakou věc.

Prošly jsme si i několika nepříjemnými okamžiky, když v jednom roce skočila pod auto, ale jako zázrakem se jí nic nestalo. Když se v lese zamotala do drátu a opět jako zázrakem si způsobila jen drobné zranění, nebo když neuváženě vlezla do řeky a proud ji strhl do splavu, z toho vyvázla s širokým úsměvem, jako by nám říkala, jak velká to byla psina. Trpěla na bulky na kůži a několikrát musela na operaci vyříznout je, v deseti letech se jí na ocasu utvořil nebezpečný nádor, ale i to jsme překonaly.

Nejhorší zážitek byl, když nás napadly dva velcí psi, jeden byl kříženec rotvajlera a druhý labradora a staforda. Vrhly se na Inu, jela jsem tehdy na kole a ona seděla v košíku, a tak ji asi pojali jako kořist. Byli jsme tehdy na místě tři dospělí lidé, ale majitelka psů neměla vodítka a psi neměli ani obojky, takže je neměla za co chytit, tudíž zvládla jednoho psa popadnout za nohu, ale druhý byl stále volný. Byla jsem jediná, kdo Inu mohl bránit, zdálo se mi, že celá mela, kdy se mi skutečně snažili mého psa roztrhat, trvala věčnost. Zachránil nás okamžik, kdy se mi Inu povedlo chytit do náruče a na útočícího psa jsem zakřičela - protože neútočil po člověku ale zaměřoval se jen na psa, stáhl se. Ina, opět jako zázrakem, z toho vyvázla se dvěma tržnými ranami a pohmožděninami na krku. Její hbitost a houževnatost ji zachránila. Teď si ale říkám, že při nás stáli andělé strážní, a hlavně ten její se během jejího života asi několikrát řádně zapotil.

Ina prožila dobrodružný a plnohodnotný, šťastný život, byla mi v mnoha situacích oporou a nejlepším přítelem. Letos v květnu mě opustila ve věku třináct let, na selhání ledvin. Přišlo to náhle a dny před jejím odchodem a dny po, byly pro mě tím nejtěžším obdobím, které ve mně zanechaly stopu. Můj druhý pes se z jejího odchodu vzpamatovával měsíc a půl. Kdysi jsem jí slíbila, že až přijde její čas, nenechám ji trpět a udělám všechno pro to, aby bylo v mých silách ji pohřbít na místě, které měla ze všech nejradši. A tak se stalo. Moje Ina je pochovaná uprostřed lesa a já ji tam chodím navštěvovat. Byla nejlepším psem mého života, díky propojení mezi námi, které bylo nevšední. Častokrát jsem nemusela říkat slova ani povely a ona věděla. Stejně jako já jsem věděla, že už stárne a přizpůsobila jsem tomu její režim, aby měla klidné a spokojené stáří.

Ino, vzpomínáme na tebe s láskou