Proč jsem napsala Doupě stínů

30.10.2020

Už jako malá, kam až paměť sahá, jsem tvořila obrázkové knížky, komiksy, fotoalba s příběhy a na starém vyřazeném psacím stroji - ten jsem přímo milovala - jsem psala své první příběhy o zvířátkách. Nikdy jsem to ale nebrala vážně, protože člověk, až dospěje, přece musí chodit do solidního zaměstnání, trávit tam třetinu života a vydělávat peníze. A tak jsem touhu po psaní potlačila už někdy před pubertou a dělala vše tak, jak to má být. Volání duše se ozvalo podruhé, když jsem dokončila školu maturitou, v té době začala hospodářská krize, a tak jsem v mezidobí brigád, sháněním práce a zaměstnáním na dobu určitou, začala opět psát. Tehdy se zrodila první verze s názvem Temný dům.

Inspirací mi byl můj první podnájemní byt, kam jsem se nastěhovala s kamarádkou. Byl trochu strašidelný, činžák s temnou chodbou. Pod námi bydleli podivní pobudové, často opilí, sem tam měli policejní návštěvu a často se bili. Byt jim hlídal černý vlčák, s boudou na balkóně. Byla jsem ve věku hlavní hrdinky, jednadvacet až třiadvacet let, a má fantazie se v tomto prostředí dokonale probudila ze zimního spánku. Tehdy vznikla první verze a zveřejnila jsem ji na spisovatelských stránkách, které již neexistují. Překvapila mě návštěvnost, v kterou jsem ani nedoufala. Ale jinak kniha skončila v šuplíku.

Před pár lety jsem rukopis oprášila, načechrala, prodloužila a pak zkrátila, následně prošel po domluvě s nakladatelstvím korekturou, po níž jsem ji opět o třetinu zkrátila - nelogické, já vím, ale bylo to pro dobro knihy - a ve finální verzi jsem ho nechala vydat. Byla to dlouhá a trnitá cesta, ale příběh, který byl původně napsán jen pro mou radost z psaní, se teď konečně zrodil ve fyzické formě a já mám z něj velkou radost. Snad si najde své čtenáře, kteří mají rádi mírnou dávku napětí a hlavně trochu toho strašení, pro zimní večery, je Doupě stínů jako dělaná.